Skrytá pravda Avataru

Existuje pouze jediné hledisko, kterým je možné určit zajímavost daného filmu. A to množstvím potencionálního plynutí děje v každém momentu vyprávěného příběhu. Nejlepší příběhy nechávají své diváky na pochybách ohledně svého rozuzlení, napínají je neočekávanými událostmi a ohromují nečekanou krásou.

Avatar své diváky vede po daleké Pandoře, která disponuje fantastickou přírodou plnou barev, světel a nejrůznějších tvorů. Pro lidské oko je příroda Pandory nesmírně přitažlivá, přesto není zase tak vzdálená pozemské krajině. V pralese poletuje drobný hmyz, modří koně se také moc neliší a ptáci také nebudou příliš vzdálení své předloze. Celý svět na plátně je ohromující a uvěřitelný zároveň a určitě i nejsilnější stránka filmu.

Příběh se točí okolo lidí, kteří přiletěli na Pandoru a místních modrých obyvatel, kteří žijí v harmonii s přírodou. Hlavní hrdina je mariňák na vozíčku, který dostal svůj úkol kvůli tomu, že někdo zabil jeho bratra a on je jediný, který se může vtělit do bratrova modrého avatara. Hrdina to komentuje slovy: „Jeden život končí, zatímco jiný začíná.“ Toto nenápadné konstatování je docela překvapující, neboť hrdina není právě narozené dítě. Vyplývá z toho, že celý jeho předchozí život vlastně ani životem nebyl a sám později přiznává, že je „prázdná nádoba“. A skutečně mu chybí jakékoli vlastnosti, dokud „neoblékne“ svého avatara a nepromění se. Ve svém těle je to nevýrazný invalida, zatímco v avatarovi je nadšený životem. Jak potom může odolat lákadlům nového světa, když ve starém byl jen prázdnou nádobou na kolečkovém křesle? Bylo nevyhnutelné, aby se stal jedním z domorodců a postavil se proti lidem, kteří ho platili. Možná i díky tomu jeho zrada lidstva nevypadá tak fatálně, jako kdyby ji zvolil z dvou reálných možností a nikoliv jedné. Tato volba, i když byla nevyhnutelná, má však ještě další podtext. Avatar ve skutečnosti označuje jakousi ikonu, či kopii ve virtuálním světě. James Cameron nejspíš záměrně neuvádí žádné podrobnosti o přenášení mysli z člověka na avatara, neboť tato procedura se nápadně blíží připojování do Matrixu. A celý svět Pandory se všemi svými přírodními zákony tomu ještě více nahrává. Pandora je místo s nádhernou krajinou, která musí být za každých okolností zachována, neměněna a za takovým účelem také všechny její části fungují. Příroda Pandory není určena k vývoji a změně krajiny, ale k zachování současného stavu přesně jako ve virtuální realitě. Film Avatar na tomto místě ukazuje touhu připojit se do nějaké nádherné a zároveň neměnné reality místo odpojení se z ní.

Při prvním setkání s domorodkyní hrdinu napadne divoká zvěř a ona ho zachrání, i když zabití těch tvorů lituje. Tato pokora před vším živým však do konce filmu nevydrží, neboť zabíjení lidí je evidentně netrápí. Domorodkyně mu také vysvětlí, že se chová jako dítě, když zapaluje oheň a chová se hlučně, a proto ho nejprve musí naučit správnému chování. Tato dětská povaha a radost ze objevování nového hrdinovi naštěstí zůstane, i přestože v sepjatém světě přírody pro ni není místo. Během další pozorování modrých obyvatel Pandory však zjistíme, že nejsou tak nepodobní lidem, jak by se mohlo zdát. Mají sice silné vazby k přírodě, ale nemají odpor k lidským nástrojům (kolik lesů asi muselo padnout na jejich luky a šípy?) a do svého čela si volí toho nejsilnějšího, což je ten, který osedlá největšího ptáka. Domorodci jsou zatím sice na nízké technologické úrovni, ale vzhledem k tomu, že přijmou každý nástroj, který jim usnadní život, je jisté, že jsou na stejné vývojové cestě jako lidé.

V tomto filmu jsou však lidé největší zlo, i když se najdou i výjimky. Zatímco přírodní prostředí na Pandoře je velice promyšlené, lidé působí jako velmi hloupé loutky v rukou režiséra. Rodná planeta lidí údajně umírá, a proto lidé nemají nic jiného na práci než, aby na planetu, kde by mohli žít, poslali armádu, která má zajistit těžbu jakéhosi šutru. Nebylo by logičtější, kdyby lidé chtěli tuto planetu zabrat pro sebe, když ta jejich je na jednotce intenzivní péče? Samozřejmě ano, ale potom by boj mezi lidmi a domorodci byl bojem za svobodu a život, na který by mělo lidstvo právo a hlavní hrdina by se z kladné postavy změnil ve zrádce, který lidstvu vzal poslední naději. Jenže lidé tam chtějí jen jakýsi kámen, o kterém film nic neříká. Je dost pohodlné odsoudit vojáky, kteří bojují za šutr k ničemu. Kdyby se z něj ale dělali kolečková křesla, které hlavní hrdina potřebuje k životu, zaťukala by na dveře velká ruka pokrytectví. A s nemalými komplikacemi se film musel potýkat celou dobu, neboť od samého začátku bylo jasné, jak to skončí a jelikož hrdina na kolečkovém křesle nemůže přežít v pralese, nezbývá než aby zůstal na svém avataru „připojen“ na trvalo. Pandora sice neměla být virtuální svět, ale změnilo by se něco kdyby byla?

3D technologie samozřejmě dodává filmu další lesk, podobně jako barvy vylepšily černobílý film. Některé scény vystupují z plátna, jiné do něj vstupují a další nejsou příliš odlišné od dvourozměrných. Díky 3D technologii byl výlet na Pandoru spíš skutečnou exkurzí než sledováním filmu, ale žádný sebelepší virtuální svět nedokáže zakrýt pravdu.