Ztracena touha po dokonalosti, cestou z kina potkal past...

Tak si kracim z Aera, ktere jsem tak nejak z baru pomohl zavrit u par sklenicek cerveneho. Moc velka zabava. Novy znamy, moc pobavil. Pul druhe, tedy uz vlastne utery rano.

Napsal jsem jedne sve byvale milenecce, zda nahodou neni jeste vzhuru, ale bud nebyla nebo jsem za to proste nestal, tak jsem si klapal tezkejma botama po Zizkovskejch chodnikach, v mrazivem vetru, ale spokojeny.
No a jak si tak vykracuju, jako by mi svet patril [stejne jste vsichni jen ma predstava, nekteri lepsi jini stojite za zlamanou gresli ;], tak u jedny popelnice vidim svou past.
Miluju puzzle, zvlast ty, ktery maj primerenej pocet kousku, hezkej a slozitej obrazek a dokazi cloveka bavit dlouhe hodiny.
Tohle bylo jedno z nich. Krasna, ne prilis kycovita starodavna mapa. Krabice jako nova. Maximalne 1000 kusu.
To CHCI, to si vezmu ssebou a budu se bavit nekolik zimnich veceru, probehlo mi hlavou.
Ale v priopilem, sezehnutem mozku nasledovala uzasna uvaha na tema "proc asi nekdo vyhodi puzzle?", ktera vedla k tomu, ze snad jedine proto, ze nejake kousky chybi. Predstavil jsem si zive to zklamani, kdyby po nekolika vecerech skladani, chybela treba Indie nebo Novy Svet, a myslenku na to, ze sbalim puzzle od popelnice, jsem okamzite zavrhnul. Zapomel jsem na krasnou hracku, dokud jsem nedosel domu.
Mozek se snad trochu probudil a doslo mu, ze kvuli nekolika chybejicim kouskum, zahodil jsem pomerne peknou vec, ktera me mohla bavit nekolik dni, nekolik veceru, nekolik zbytecnych sedivych chvil.
Tak jak se mi malem stal pasti pohled na zahozenou stavebnici a MUSEL jsem ji mit, tak jsem si uvedomil jinotaj sveho zivota, kdy jsem schopny zahodit spoustu dobreho, kvuli chybejicim par kouskum.
Zatracena touha po dokonalosti, dalsi past?
Proklate.