Informace chtějí být svobodné

Vím, že nic nevím.Za optání nic nedáš. To první řekl Sokratés, to druhé moje babička

Studoval jsem docela dlouho, někdy víc, někdy méně intenzivně. Někdy z oficiálních učebnic ve školních lavicích, jindy z doporučené, a nemálo i ze zcela nedoporučené, literatury. 

Učil jsem se číst, počítat, poznávat živé organismy i chemickofyzikální vlastnosti světa okolo sebe. Dělám to dodnes.

Mám to štěstí, že patřím k té úžasné generaci, která měla snadný a svobodný přístup k informacím (ačkoliv se doma povalovaly strojopisné knihy na podivně tenkém papíru), patřím k lidem, kteří si tento přístup k informacím rádi užijí a rádi jej posléze zúročí.

Jako samorostlé dítě ulice, avšak s chytrými a sečtělými přáteli a rodiči, jsem si dlouho, ani dost málo neuvědomoval, jaká vzácnost se mi dostává do rukou a do hlavy, když poslouchám nezáživný výklad nudného a zlého učitele fyziky, když si kreslím na hodinách zeměpisu a když nadšeně hltám anglická slovíčka, abych mohl louskat Oscara Wilde a manuály obskurních a nekomfortních nástrojů na analýzu datových paketů.

Mé vzdělání mi umožnili nejen různí učitelé, lektoři a spisovatelé, ale především obrovská řada invenčních a plodných géniů, filosofů, vědců a experimentátorů.

Dnes, když už docela dobře dokážu ocenit vzácnost a potřebu vzdělání, když dokážu pokračovat v jejich práci a skláním před mnohými z nich svou nedovzdělanou hlavu, uvědomuji si, že tihle lidé mi dali své vědomosti a zkušenosti, stejně, jako dají rodiče, početím, existenci novému životu. Dostal jsem všechno co vím a všechno na co se dokážu zeptat vlastně za onu pověstnou hubičku.

Jsem plodem a intelektuálním výtvorem nesčetné řady chytrých lidí, nekonečné řady předávaných a zdokonalovaných zkušeností, jsem dlužníkem všech těch, brusičů čoček a teoretiků ideálních státních zřízení, není v ničích silách se ani jen pokusit jmenovat nejdůležitější.

Myslím, že svůj dluh můžu splatit jedině tak, že půjdu ve stopách svých intelektuálních předků a budu i já obohacovat lidskou společnost o své objevy, názory a artefakty, tak, aby mé děti a děti jejich dětí mohli žít lépe, čistěji, svobodněji a snad i šťastněji.

Nepamatuji si přesně, kdy jsem si začal uvědomovat, že v knihách, které čtu a ze kterých se učím, je na jedné z prvních stran, drobným písmem vysázena informace o tom, že kniha patří ještě někomu krom mě a žádné informace z ní, nemohou být šířeny nebo jinak použity bez souhlasu autora.

Možná si význam těchto řádků většina lidí neuvědomuje, tak jako nečte licenční ujednaní přiložené k software, který instaluje do svého počítače. I mě dochází v plné šíři jen pozvolna.

Copyright, tedy neznamená, že mám právo kopírovat a šířit? Je to tedy právo někoho jiného? A to ami nemůžu někomu knihu převyprávět, nebo dceři nahlas přečíst pár kapitol? 

Vím, co tahle informace znamená podle zákonů, pokud budu chvilku hledat, dokonce dokážu říct, kdy přesně se začala v knihách objevovat, ale to není konečná pointa mé unavené úvahy, dokonce ani základní předpoklad k jejímu pochopení.

Daleko důležitější byla předchozí poklona primárním tvůrcům informací a dat.

Možná už ti všímavější z čtenářů chápou, že jsem si uvědomil nerozlišitelnost informací, které se studenti a žáci učí ve školách, většinou zcela veřejně a zdarma, od informací na které se vztahují patenty a copyrighty.

Taky jste si všimli, že by zřejmě bylo snadné a možné zatížit patentem informaci o základní funkčnosti spalovacího motoru? Všimli jste si, že spolu se žárovkou u stropu vašeho pokoje, by se na skleněné baňce mohla nenápadně rozsvěcet (a taky rozsvěcí) malá patentová ochranná známka?

Možná by tady mnoho z nás dnes ani nebylo, kdyby proces pasterizace zůstal skrytým tajemstvím a mohl být prováděn teprve po podepsání příslušných, právně dokonalých a závazných, smluv s dědici Louise Pasteura.

Kdo vlastně určil, že tyto informace jsou svobodné, kdežto složení současných léčiv, zdrojové kódy operačních systémů a dokonce i barevné kombinace na karoseriích aut patří jen některým skupinám lidí a jiným ne?

Mluví se o ruce trhu, o geniálních tazích ambiciózních podnikatelů a mafiích. Někteří hledají skryté nitky, za které několik málo mocných tahá tak, aby ovládali každý náš krok, jiní se ohání osobním vlastnictvím. Většině je to samozřejmě jedno.

Nechápejte mě zle, nemám nic proti osobnímu vlastnictví, stejně tak si dobře uvědomuji, že ve vzdělání je moc, taky živým rodinu, ale jedno mi není jasné: Kde přesně se nachází hranice, kdy se naše děti ještě mohou poznání našeho světa dozvídat zdarma a kdy už musí platit, za to, aby jim to dál bylo umožněno?

Mohou si tedy přečíst informaci o tom, že lidské tělo se skládá z buněk, které za jistých okolností propadnou mánii nekontrolovatelného bujení, ale na to, aby si mohli přečíst také to, že existují chemické látky, které dokáží tento zhoubný proces zvrátit nebo pozastavit, musí přistoupit na právně dokonalou a závaznou smlouvu s nadnárodní korporací či vědeckým ústavem?

Není to trochu škoda, že budoucí Einstein se nikdy nedozví o matematice? Není trošku škoda, že budoucí Beethoven si nikdy nebude moct pustit desku?

Neženeme se snad do doby, kdy budeme muset objevovat objevené i přesto, že obrovská část vedení je dnes snadno dostupná, roztříděná a zkatalogizována? 

Kde je hranice zpoplatnění informace, toho kouzelného zboží, které nemusí ubývat ani degradovat, je-li kopírováno a šířeno?

Má snad Edgar Alan Poe posmrtný nárok na tantiémy pokaždé, když někdo napíše horor nebo snad pouhé "Nevermore!"?

Přistupujeme-li tedy na to, že informace, vzdělání a vědění jsou osobním vlastnictvím jedinců, neochuzujeme se tak vlastně o možnost rozšiřovat a zkrášlovat naše světy a léčit naše nemocné?

Zpoplatníme-li hudbu, znamená to, že každý, kdo si prozpěvuje svou oblíbenou popovou odrhovačku, kohosi okrádá doma ve sprše? 

Do jisté míry i já nosím teď mouku do mlýna, protože tohle všechno už předenou vymyslel jistý Richard Matthew Stallman a shrnul pod logem copyleftu.

Opět nebudu popisovat více, kupodivu všechny potřebné informace jsou volně dostupné, nicméně snažím se jemnou a citlivou explicitností naznačit, že můj pláč, nad zastaralým a omezujícím konceptem autorských práv byl vyslyšen už v dobách, kdy jsem ještě neuměl téměř ani mluvit a dnes se dostává i do českých luhů a hájů.

Svobodný software dnes ukrajuje čím dál větší podíly trhu, ačkoliv má přece jen chvilku zpoždění. Jasně se ukazuje, že aniž by bylo někomu něco odpíráno nebo, že by se zatajovaly nějaké informace, je možné na celém konceptu úspěšně vydělávat a podnikat, že i ze svobodně šířených informací se dá žít.

Úmyslně jsem se od počátku své úvahy nezmiňoval o software, abych ukázal, že ačkoliv celý koncept vznikl ve vědeckých kruzích, jeho důsledky mají obrovský význam a přesah, takže může být s klidem aplikován i například ve sféře umělecké. 

Samotná myšlenka ještě neznamená realizaci, stejně jako zdrojový kód ještě neznamená užitečné okno, do kterého teď píšu svůj pamflet.

Nene, k tomu, aby vzniklo místo, na kterém si teď můžete přečíst mé myšlenky bylo zapotřebí neuvěřitelné množství lidské práce a věřte nebo ne, to, že sem píšeme zdarma znamená, že někdo na naší i své snaze vydělává.

Možná v některém svém dalším blogu, budu se podrobněji věnovat principu přidané hodnoty v umění (živá kapela na pódiu, proti cédéčku vylisovanému v Tchajvanské fabrice), přidané hodnoty k software (technické podpora, aplikace v konkrétním prostředí, záruka kontinuity) a třeba i přidané hodnotě, která z textu může udělat například ilustrovanou, vázanou knihu na krásném papíře.

Možná to někdo udělá za mě, protože lidí, kteří prosazují svobodné šíření informací a dat je naštěstí stále více.

Tak setrvej ctěný čtenáři, nemáš-li mých pamfletů, horujících za zrušení odpustek, přijímání podobojí a změny pojetí autorských zákonů ještě dost. Věz, že tohle byl první ze série článků, kterými bych se chtěl tématu věnovat.

Do té doby doporučím Tvé pozornosti svobodnou encyklopedii a její články, třeba na téma:

Wikipedie

Sokratés  

Oscar Wilde
Ludwig van Beethoven
Richard Stallman
Louis Pasteur
Edgar Alan Poe
CopyLeft