ze Fucik zradil kamarady nacistum mu nemam moc za zle. Za to muzou jen a jen nacisti. Malokdo by to vydrzel.

To ze oplevoval komunisty v romanech z prstu vycucanych je jina. Zeme kde zitra znamena vcera a jine slataniny jsou psane na zakazku jeho panu, v dobe kdy NEMUSEL. a bohuzel vedel ze je to vylhana agitka. Vykoupil svoje hrichy zivotem, budiz mu zeme lehka, ale charakter to nebyl

Tak v knize reportáží Země, kde zítra znamená včera (a je to značně dvojsmyslný název) popisuje pouze to, co tam viděl.

Pane Řezník, to, že Fučík napsal ve věznici Reportáž psanou na oprátce není nic divného. V Pankráci byli naši dozorci, kteří vynášeli motáky, kterým se říkalo škrabky. Pomáhali  těm, kteří měli svoji blízké uvězněné  ve věznici v Pankráci. Například  v Pankráci v cele smrti byl uvězněn básník Jindřich Vichra, který byl popraven 12 května 1944. Z Pankráce věznice byla vynesena jeho básnická sbírka Má apassionata, básně Elegie, Lidice a mnoho dalších a to během dvou měsíců.

Neřekl jsem, že je na tom něco divného, vysvětloval jsem pouze, proč je Fučík známnější než jiní odbojáři.

Jako věřící bych byl jeden z posledních, kdo by se chtěl mermomocí zastávat komunistů, Fučík si ale každopádně zaslouží náš respekt, tak jako každý, kdo v té hrozné době projevil stejnou dávku odvahy jako on. Určitě nebyl superhrdinou (ti se objevují jen v komiksech) a pravděpodobně nebyl ani "nejodvážnějším" protifašistickým bojovníkem. Slabost, strach, případně komunistický idealismus, bych mu s ohledem na dobový kontext ale rozhodně nevyčítal. Propaganda KSČ jeho památce hodně uškodila.

Daleko více škodí památce Julia Fučíka novodobí politruci a jejich žáci, viz autorův článek.

Mladíku,

je mi tě líto. Úcta k národním hrdinům ti nic neříká. Okupace a vraždění našich lidí německými okupanty taky ne. Opravdu si myslíš, že můžeš posuzovat člověka zavražděného nacisty? Jsou témata, kterým se v úctě vyhni. Bude to rozumnější.

On si totiž Čumpelíku může myslet a dělat co chce.

To, že  nikdo nezná lidi, kteří za naši svobodu položili svůj život  je smutné. Přitom by se mělo jednat o 8  237 popravených v době okupace. Jednalo se o nesmírně statečné lidi, kteří když půl roku a více čekali v cele smrti  v Plotzensse na to, zda bude potvrzen jejich rozsudek smrti nepropadali zoufalství. Za dunění gilotiny využívali možnosti si půjčovat knihy, půjčovali si knihy a studovali. Když byla jejich žádost o milost zamítnuta, čekali klidně ve frontě, až na ně dojde pod gilotinou řada. Se zpěvem hymny s klidem položili hlavu pod sekeru. Němci si jich natolik vážili, že byli jediný vězni, které oni zdravili. Ale znova opakuji  to,  že s Fučíka udělali poválce komunisti ikonu, za to on nemohl. Byl v odboji a jako každý, kdo se zúčastnil v odboji musel počítat s tím, že zemře.

Má být Fučíkovo dílo (V zemi milované, V zemi, kde zítra již znamená včera, Reportáže z buržoazní republiky) dáváno za vzor mladé generaci, když je plné lží (ano lží, nikoliv nepřesných údajů.

O jakých lžích mluvite, četl jsem, žádné lži tam nejsou.

Je zřejmé, že Julius Fučík nebyl idealizovaným "hrdinou bez bázně a hany". Nebyl to žádný superman, spíše bychom v jeho povaze našli pořádnou dávku naivity. Ale co mu upřít rozhodně nelze, je značná dávka odvahy, kterou bychom marně hledali u naprosté většiny jeho kritiků. Gestapo ho nepověsilo za krk na šibenici jen tak pro nic za nic. Fučík mohl klidně celou válku strávit v ústraní a pohodlně si sepisovat divadelní kritiky a po válce vylézt z díry a plamenně kritizovat odboj.

Jak někdo může Fučíkovi vyčítat, že porušil nějaké "desatero pro ilegální práci" v prostředí nacistické okupace? To by mu mohl vyčítat jen někdo, kdo se ocitl tváří v tvář Gestapu a nenadělal si při tom do kalhot.

Fučíkovi nejvíc ublížila nekritická komunistická glorifikace, která z něj udělala téměř umělou bytost. Za to ale Fučík rozhodně nemůže.

V současnosti však pozorujeme naprosto opačný trend, a sice agresivní a nenávistně hanlivou dehonestaci jeho osoby. Zvláště krátce po listopadu 1989 se z něj někteří lidé snažili udělat jakousi odpornou karikaturu člověka, kdy se ho snažili vykreslit jako směšného trotla a zrádce.

Měli bychom uznat nejen jeho právo mýlit se (jako každý jiný člověk), ale také jeho faktické hrdinství. Bojoval proti nacistům způsobem, který uznal za vhodným a jakého byl schopný. Nemusel dělat nic – stejně jako nespočet jiných. Ale dělal, bojoval proti zlu a zaplatil za to životem.

Je nutné něco víc dodávat?

Ono to bylo o tom, že jediný Fučík napsal Reportáž psanou na oprátce. Po něm až pan David Rath.

Takže bylo o čem psát. A co číst.  

By

Julius Fučík byl odbojář, tak jako jiní bez ohledu na to, zda byl komunista anebo ne. To, co z něj udělali komunisté po válce za to on nemohl. Jeho smrt byla hrozná. Byl popraven ve dnech 7,8, 9 září 1943 v Plotzensse. Tyto dny vešly ve známost jako Krvavé noci.  V důsledku bombardování došlo k poškození gilotiny. Tak se popravovalo oběšením na háky, které byly na kolejnicích. Na  háky se věšelo po osmi lidech na osm háků a každých třicet minut přiváděli kati dalších osm lidí.Během první noci přišlo o život od 18:30 hodin do 08:30 hodin 186 mužů. Během těch tří dnů přišlo o život 36O lidí. V tom tempu v jakém se popravovalo nebyl čas oběšeným zlomit vaz a tak umírali za nepředstavitelného utrpení. Mezi nimi v té době podle záznamů byl popraven Fučík

Ale takových odbojářů bylo víc a nikde se o nich nemluví.

Dobře si to pamatuju. To nebyl Julius Fučík, ale profesor Horák.