Příspěvek, který jsem napsal v reakci na skvělý článek Lenky Zlámalové, jež vyšel na serveru ECHO24 (celý článek zde)
Jakožto vystudovaný učitel, který neučí jen díky špatným finančním podmínkám ve školství, naprosto souhlasím s Lenkou Zlámalovou. Znám kolem sebe mnoho velmi dobrých a schopným absolventů, kteří učiteli rovněž nejsou. Důvodem je vždy to samé. Ohodnocení a podmínky.
V roce 1989 jsem byl studentem PřF UK (obor Bi-Ma) a po 17. listopadu jsem věřil, že jsme se vzbouřili také proto, aby dále nepokračovala degenerativní výchova prosazovaná komunisty. Revoluce se jaksi nezdařila a bývalé komunisty máme spolu se socialisty u moci stále. Výsledek? Pokračuje se vesele dále v cílené snaze vychovávat z dětí roboty (zaměstnance) a nikoli svobodomyslné občany.
Nutnost změny může přinést pouze poptávka veřejnosti. K ní ale nemůže dojít, pokud nepomohou redaktoři a novináři. Dokud nebudou považovat školství a vzdělávání za naprostou prioritu. Z tohoto pohledu působí článek Lenky Zlámalové jako oáza uprostřed pouště.
Přitom, kdykoli si chceme cokoli koupit, tak zvažujeme poměr ceny a kvality. Kdo chce kvalitu, nesahá po nejlevnějších výrobcích nebo službách. Na své děti ale doslova kašleme a dopouštíme, aby na jejich vzdělávání mělo vliv postupně stále méně kvalitní školství (systém), pod vedením nefunkčního ministerstva.
Kvalita vzdělávání se neprojeví hned, jak přesně píše Lenka Zlámalová. Jde o nastolení dlouhodobé snahy, se kterou by se mělo začít co nejdříve. Platí totiž také, že i nekvalita se projeví až po nějakém čase. A paradoxem je, že v dnešní době je na tom vzdělávání hůře, než v době komunismu. Proč? Protože to byla doba, kdy měli všichni (tedy mimo veksláků, řezníků a prospěchářských členů KSČ) přibližně podobně mizerné platy. Učit tehdy děti byl tak pro mnohé únik. Únik do světa přirozenosti, upřímnosti, přímosti jednání, který mezi dospělci neexistoval. Proto bylo, v době totalitní, mezi učiteli hodně morálně i intelektuálně kvalitních lidí.
Po roce 1989 se pro schopné a chytré jedince z řad učitelů otevřelo mnoho možností a příležitostí. Rozdíl mezi platy učitelů a jinými profesemi se znásobil. Politici začali řešit pouze ekonomiku a na řešení školství se jaksi, dnes již víme, že cíleně, pozapomnělo. Dodnes neexistuje jediná politická strana či hnutí, které se vystřídaly u moci, u nichž bychom pozorovali, že by se kdy praly o post ministra školství. Je to smutné, ale je to tak. A dokud budeme nadále tolerovat vládnutí party bývalých komunistů a stbáků rozlezlých do vedení různých politických stran, tak si nejen že zaděláváme na problém, ale ukazujeme sami sobě, jací vlastně ve skutečnosti jsme. Z České republiky se postupně stane pouze výrobní závod našich oligarchů a nadnárodních korporací. Domnívám se, že je čas otevřít oči a že bychom od našich politiků, novinářů, ale i sami od sebe, měli v oblasti vzdělávání našich potomků, chtít poněkud více.
Všichni uvědomělí, nehloupí a nepovrchní lidé (osobnosti) by měli spojit síly a měli by začít táhnout za jeden provaz. Ten provaz má jméno ROZUM. Neuděláme-li to, stane se postupně z České republiky zem jediného druhu - Homersapiens.
Petr Suda
