Kroměřížská výzva je iniciativou, která tak, jak je koncipována a postavena, nemůže a nebude fungovat.
Znám osobně některé ze signatářů, kteří jsou pod výzvou podepsáni, a rozumím tomu, že jsou rozčarováni z toho, že na Hradě naši zem reprezentuje několikrát soudně uznaný lhář, populista, demagog, hulvát a ožrala, který je zároveň bývalým komunistou, který prošel Prognostickým ústavem. Člověk, který si klidně nerespektuje Ústavu České republiky, jehož konání i jednání jsou naprosto svévolnými a v rozporu například se zahraniční politikou vlády a který se bratříčkuje snad již jen s autoritářskými a komunistickými režimy Ruska a Číny.
Jenže.
Po přečtení textu a formulací Kroměřížské výzvy chápu, co měl na mysli Masaryk, když říkal: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Autoři záměru a textu totiž nedokázali za dobu své politické angažovanosti přijmout, že občané nejsou jednolité stádo blbců, ve kterém se nikdo nedokáže rozhodovat sám za sebe, a že je potřeba za každou cenu občany vést a směrovat, jako malá děcka, kterým je nutné vštěpovat „ten správný“ úsudek, názor a postoj. Sice se v textu mluví o celonárodní „veřejné diskusi“, „vytvoření sítě aktivních občanů a iniciativ, která bude podporovat demokratické kandidáty v příštích prezidentských volbách a která pomůže zvolit důstojnou a odpovědnou hlavu našeho státu“, ale jedním dechem se zde také říká, že „budeme hledat“ a „nakonec (iniciativa) společně podpoří jednoho (kandidáta), který bude mít největší šanci na úspěch“. Tato poslední věta je asi tím největším kamenem úrazu projektu iniciativy, která si dala název Peloton.
Nelze než souhlasit, že bychom měli mít na Hradě důstojného prezidenta. Ale kde bere skupina lidí z Pelotonu jistotu, že právě oni jsou těmi, kteří vyberou toho jednoho nejlepšího? Navíc, mnozí ze „signatářů výzvy“ jsou právě těmi, kteří „u moci“ byli (či dnes sedí v parlamentu) a měli doposud sto a jednu šanci získat si politickou přízeň většiny občanů a tím zabránit stavu, do kterého se postupně Česká republika dostala. Stačilo, kdyby pochopili, že politiku je třeba dělat profesionálně a nikoli „tak nějak na koleně“. Měli šanci, ale promarnili ji. I díky tomu ovládli politickou (ale také ekonomickou a dokonce mediální) moc bývalí komunisté, stbáci a další prominenti předlistopadového režimu, kteří se po „revoluci“ strategicky a ze zcela zištných důvodů rozdělili do různých politických stran. Škoda, že strkali hlavu do písku v době, kdy se po roce 1989 rodily základy nového státu. Oni se mohli a měli důrazněji postavit nejen převlečeným bývalým komunistům, ale třeba i Havlovi, protože i on udělal několik zásadních chyb. Oni mohli ve své době podpořit například Kryla, který měl v mnoha kritických názorech pravdu. Svým přešlapováním a nerozhodností zklamali a těžko mohou počítat s tím, že je dnes budou lidé vnímat jako jakési spasitele, kteří dokáží vybrat a předložit jim toho pravého „jednoho (kandidáta na prezidenta), který bude mít největší šanci na úspěch“.
Copak opravdu všichni, kteří výzvu sepsali, nechápou, že volba prezidenta republiky je volbou přímou? Copak si opravdu myslí, že se mohou považovat za jakési arbitry, kteří dokáží rozhodnout (vybrat), jaký kandidát na prezidenta je ten nejlepší? Copak si myslí, že žijeme stále ve stejné době, jako před 26 lety, kdy se po revoluci podobným způsobem „vybíral“ Havel? Dnes jsme v situaci jiné. Záleží pouze a jenom na konkrétním kandidátovi, zda povede kampaň profesionálně a bude schopen si získat podporu většiny z volících. Copak si ani na chvilku nepřipustili, že by díky svým jménům, mohli tomu jednomu, na kterém se nakonec nakrásně nějak shodnou, třeba i v očích dalších voličů uškodit?
Něco jiného by bylo, kdyby se jednalo o iniciativu, která by se pokusila oslovit různé osobnosti, které by se, pokud by souhlasily, vyjádřily ke všem kandidátům a ohodnotily je ze svého osobního pohledu. Každého kandidáta zvlášť. Hodnotit by mohly např. morální kredit, pravdomluvnost, důvěryhodnost, schopnost přímého jednání, sebereflexi, schopnost nadhledu, moudrost, důstojnost či slušnost a nechaly by na občanech, zda k těmto osobním názorům osobností přihlédnou, nebo nikoli. Ale zakládat a stavět se do čela nějaké skupiny, která bude toho nejvhodnějšího kandidáta dokonce vybírat, prosazovat jej a apelovat na občany, aby tohoto (podle nich jediného správného) kandidáta volili i oni? A jak si iniciativa vlastně představuje, že bude probíhat ona volba shody? To budou všichni, kteří se pod Kroměřížskou výzvu podepíší, nakonec nějak hlasovat po internetu?
Já osobně a sám za sebe mohu rozhodně říci, že politiku sleduji dostatečně a že mám dost informací o tom, kdo je kdo a chci se rozhodnout sám za sebe, jakého kandidáta na prezidenta budu volit. Může se nakonec stát, že pokud na prezidenta nebude kandidovat silná osobnost, která si ovšem zároveň nebude myslet, že je pupkem světa, a o které nebudu přesvědčený, že není jen loutkou závislou na státních dotacích, na penězích nějakého oligarchy, na jiné skupině osob, nebo nedej bože cizí mocnosti, pak prostě nebudu volit třeba i nikoho. Jsem přesvědčený, že přízeň občanů si může získat pouze kandidát, který občany zaujme svou rozhodností, sebevědomým, jasnými názory, reálným a racionálním pohledem na situaci v naší zemi, Evropě i ve světě. Ze kterého lidé budou cítit upřímnost, přímost a uvědomění, že chápe funkci prezidenta především jako pozici reprezentativní. A v neposlední ředě, povede svou kampaň profesionálně. Pokud se objeví taková osobnost, nebude rozhodně potřebovat ke svému zvolení podporu nějaké dopředu ustavené skupiny samozvaných „elit“, ale jen a pouze dostatek hlasů občanů.
Na správném úsudku a reálném pohledu mnohých signatářů výzvy nepřidává fakt, že ještě před rokem vystupovali (a někteří dodnes vystupují) v médiích s názory, že imigrace milionů lidí ze zemí Afriky, Blízkého a Středního východu do Evropy není problém a že se vlastně nic neděje. Snažili se (snaží se) přesvědčovat občany, že jejich obavy a strach z migrace jsou jen uměle vyvolávanými pocity. Ukazovali a ukazují prstem na všechny, kteří cítí obavu ze stovek tisíc migrantů mířících do Evropy, a neváhají je označovat za xenofoby (v tom lepším případě). Místo vidění a vnímání reality a především hledání a aplikace řešení, zvolili cestu přesvědčování občanů, že jsou vlastně nic nechápající hlupáci. V celé Evropě dnes vidíme to, co logicky muselo přijít. Elity a politické reprezentace ztrácejí důvěru a občané ve volbách hlasují pro ty, kteří migraci jako vážný problém vnímají. Zda se k moci v různých státech Evropy dostanou opravdoví extremisté nebo nikoli, bude záviset pouze na tom, jak dlouho bude trvat standardním politickým stranám přešlapování na místě, zavírání očí před migračním problémem a jeho neřešení. U nás, v České republice, je situace složitější, protože u moci již extremisty (bývalé komunisty a stbáky), kteří si téma migrace přisvojili, máme. Navíc přidávají odpor k EU, pompézně vítají komunisty z Číny, občas někteří navrhnou vystoupení z NATO a ťuknou, zda by již lidé neskousli také znárodnění veřejnoprávních médií. Že v rámci Evropy nenabízejí a neprosazují žádná řešení k migrační krizi? Co na tom. Situace na politické scéně je v naší zemi taková, že si u své cílové skupiny voličů vystačí s populistickými prohlášeními a demagogií. Kupředu levá k dalším volbám a k dalším čtyřem rokům pohodlného vládnutí, navyšování centralistické moci a dalšímu rozkrádání státní kasy po stamiliardách.
Ano. Opravdové a současně racionálně a reálně uvažující elity naší zemi zoufale chybí. Elitami ale nejsou ti, kteří se za ně sami považují. Se skutečnými elitami je to totiž stejné, jako se skutečnými autoritami mezi učiteli ve školách. Zeptáme-li se dětí, koho považují a „berou“ jako přirozenou autoritu = jakéhosi pro ně elitního učitele, dokáží nám to docela jednoznačně říci. Ti, kteří připravili Kroměřížskou výzvu, by zjistili, že k tomu, aby se někdo stal mezi dětmi oblíbeným (elitním) učitelem s přirozenou autoritou, v naprosté většině případů nevede honba za tituly před i za jménem, ani snaha o oblíbenost v celém kantorském sboru.
Není nezajímavé, že jeden z vážných kandidátů na prezidenta, Michal Horáček, se od Kroměřížské výzvy distancoval (více zde). Jasně řekl, že nechce být zatížen dluhem k jakékoli straně nebo iniciativě. Absolutní pravdu má, že jedinými, komu se v případě svého úspěchu bude zodpovídat, jsou jen a pouze občané. Ještě by bylo dobře, aby přestal chodit okolo horké kaše a oznámil jednoznačné ano svému záměru kandidovat. V tomto směru by mne zajímalo, jak se autoři Kroměřížské výzvy postaví k tomu, že mezi jejich výběr kandidátů na Hrad, nechce patřit Michal Horáček? Co když odmítnou své spojení s iniciativou Peloton i další kandidáti? Koho pak bude Peloton prosazovat, když chce vybrat toho jednoho jediného nejvhodnějšího? Připustili si vůbec signatáři Kroměřížské výzvy, že by si nějaký kandidát mohl dovolit jejich iniciativu odmítnout? Bude Peloton prosazovat někoho dalšího, i když se bude z průzkumů zdát, že má například Michal Horáček velkou šanci stát se prezidentem, nebo jej budou podporovat, i když nechce být s iniciativou Peloton spojován?
A úplně závěrem jedno přání.
Moc bych si přál, kdyby se někdy v budoucnu naše zem stala občanským státem, který můžeme vidět na příkladu státního zřízení Švýcarska. Národem, kde si budou občané dobře vědomi, že oni (nikoli prezident, politici, úředníci, oligarchové, nadnárodní koncerny, banky) jsou nejvyššími entitami země a že největší moc patří jim, protože jsou to oni, kteří své zástupce (politiky) volí. Jestli je potřeba v naší zemi ze strany občanů nějakých výzev, pak by měly směřovat k poslancům a senátorům, kteří se evidentně stávají pouhými loutkami bez vlastního názoru, svědomí i sebevědomí a přestali si uvědomovat, že je naše republika parlamentní demokracií a že jsou odpovědní občanům, kterým by jako jediným měli sloužit. Výzvy by měly rovněž směřovat k politickým stranám, protože mezi nimi není vidět žádná, která by dokázala formulovat vizi, představu řešení a cestu, jak by měl vypadat a fungovat stát, kde by nebyla moc (politická i ekonomická) tak obrovsky centralizovaná, jako je tomu v případě naší země – České republiky.
Petr Suda
