Volby a jejich realita. To jsme tomu zase dali?!

My, Češi, jsme v době předvolební fakt úžasní. Pak máme, co jsme chtěli a když to máme, nechceme to. Stejně je to tak i s Babišem. Vyhrál volby a co nechce, je šlamastyka, která z toho asi vzejde.

Nejsem kverulant, ani generál po bitvě. Jsem obyčejný občan této země, která byla, je a bude spravována lidmi, kterým jsem ukradený a bojí ze mě jednou za čtyři roky. Dva volební dny se přede mnou klepají strachy, zda opět usednou na svých pašalících, nebo zase budou muset jít makat.

Jak směšné je to poté, když pak poraženec škemrá o almužnu na uhlí či na hodiny klavíru pro svou dcerku. Chudák! Jistě by se mu zželelo i těch, které by nejraději pozavíral a věšel, protože sám nic neumí a současná politika je, přiznejme si to, jen pro všehoschopné. Vždyť přece zase vyhráli. Ti slušnější, méně všehoschopní, jsou opět v opozici, protože si mysleli, že to už jiné nebude.

A tak jsme si my, Češi, přetavili sympatie k politikům na určitý sport. Sázíme v lotynce na úspěch toho či onoho týpka jako v Chuchli na koníčky, křičíme na náměstích ve skupinách či davech, protože pocit společné síly je stejně opojný, jako pro politického predátora s davy hýbat tak, jak potřebuje. Výsledek se projeví ve volbách a zase máme dva tři tábory, které si na další období půjdou po krku.

Takže co vlastně chceme? Ruku na srdce, sami to nevíme, i když křičíme, že ano. Křičíme to zase i po volbách, hledáme viníky neúspěchu a vítězové hledají toho, na koho vinu za budoucí neúspěch svalit. Což jsou různé koalice, hnutí a uskupení těch, co zatím netuší, že jejich hlavy se budou kutálet s pomyslného špalku ve chvíli výměny ministrů tak, jako se to v minulosti zhusta dělo. Dnešní natěšení uchazeči o vysoké posty si to nepřipouštějí, euforie z úspěchu trvají déle než apel rozumu, zda na ten který post mají skutečné schopnosti.

Tak je to i s námi voliči. Což je rovněž určitá funkce, kterou vykonáváme s vědomím jisté mentální výbavy. Příkladem jsou protesty na náměstích, či jiných koutech naší země. Stačí se dívat a jen lomit rukama, co že je to za lidi, že chtějí právě toho, kdo jim dá klackem po hlavě, jestliže se opováží proti nim jen pozvednout. A budou to zase potom právě oni, co budou křičet cosi o demokracii, protože omyl si žádný křikloun nepřipustí, zrovna tak jako argument, že se v předchozí snaze zvolit si drába, šeredně zmýlil.

Tak už zase máme co jsme chtěli a nadávejme si či gratulujme opět jen sami sobě. Politiky ale nechme stranou, ti už nás zase nepotřebují.