Předpověď počasí: Ve dne bude vidět, večer moc ne

Miluju chvíle, kdy se meteorologové předhánějí v předpovědích, jaké počasí zavládne. Je jedno kdy, nějaké vždy bude. A taky že je, jen ne to, které si přejeme. A pak nadáváme právě jim. Zbytečně. I když uhádnou, jak bylo včera.

Naprosto chápu, že určit přesnou předpověď je disciplína zatím zhola nemožná, práci meteorologů nijak nezlehčuji a vážím si ji. Příroda je finální rozhodce, zda nám vyrve stromy z kořenů, zaplaví celá města či spálí horkem co se dá. Co ale nechápu, jak se někteří jedinci staví do role neomylných „rosniček“ a ještě si hoví v mediální pozornosti, protože „to mají v malíku“. Tak se podívejme na fakta, jak to například s tou rosničkou v láhvi za oknem ve skutečnosti je.

Tato žába uvězněná ve skle má jednu velkou starost. Aby hlavně přežila. Šplhá směrem vzhůru, protože se začne dusit a u otvoru se lze zase řádně nadechnout. Lidová pranostika říká, že bude hezky, anžto „rosnička je nahoře“. Proč, už víte. V opačném případě by mělo být ošklivo, ale zatím má žába kyslíku v láhvi dost. Tak jako tak nepřežije bez potravy ani týden. Chytat mouchy jí nemá cenu, nepozřela by je. Její instinkt je nastavený na živou kořist. Když je žába v láhvi po smrti, hlavně v Zakarpatské Rusi se tradovalo, že někdo v rodině brzy umře. Tolik k lidové pranostice. A vždycky pak někdo někdy umřel.

Nejpřesnější předpověď měl můj soused z dětství. Ráno vyšel na dvůr, vyhrnul si rukáv a chvíli čučel na nebesa. Pak pronesl, že „dnes bude oblačno, a večer hodně kořalečno.“ A taky že bylo. Zpitého svého taťku pak tahali ze dvora jeho nedospělí synci do domu.

Desátá rozhodne. Tuto větu jistě znáte z dovolených, kdy hned po snídani vyhlížíte slunce nad ztemnělým obzorem kdesi u moře. Děti zlobí, chtějí do slaných vln, ale počasí tomu moc nepřeje. Desátá hodina odbila, vlny jsou ještě větší a navíc už hodně prší. Děti jsou zralé do náhradní péče komukoliv, kdo jde zrovna kolem, vaše nervy tečou a čas taky.

Po obědě na obloze zase nic moc a ejhle, těsně před večerkou se vyjasní a s prvními hvězdami stoupá i nálada v naději, že zítřek hned po rozbřesku slunce vše vynahradí. Předešlý večer jste si spravovali náladu v baru on-inclusiv, trochu jste to přepískli a jít druhý den k moři v tom žáru je hotová sebevražda. Protože uvnitř kebule nemáte mozek, ale kovářskou dílnu. Takže děti předáte přátelům, a ve stínu hotelového pokoje pijete čistou vodu po hektolitrech. Další den z dovolené v trapu, druhý den zase lije. Nebo taky nemusí. Osud je ale sviňucha, většinou lije. A vy pak zase taky.

Televizní rosničky, to je jiná liga. Hydrometeorologický ústav jim dá nalejvárnu, o čem před kamerou hovořit. A tak hovoří. Pohybují se zleva doprava, stačíte si všimnout, jakou mají pěknou figuru a vaše manželky zase setřou garderobu těch statečných dívek a žen. Rosničky hovoří hezky plynule, bez uzardění informují, co se na nás řítí od západu a ukazují přitom na východ. Někdy i obráceně, ale co na tom. S lahváčem na gauči jsme tak jako tak v suchu a teple a že na Srí-lance plavou baráky a auta nás zajímá asi jako hláška rosničky, že tam po dlouhé době zase „trochu pršelo“.

Tak vážení, tolik o počasí a kdo se zajímá, jak bude o „pomlázkových dnech“, nechť se řídí předpovědí mého souseda z dětství. Chlapi, teď už snad sakra víte, o čem hovořím!