Nátura mocných? Nic jiného než rakovina duše

Napoleon, Hitler, Stalin Jen pouhá výseč jmen minulosti a krutosti. Současnost? Automaticky se nabízí Putin. Buďme upřímní. Izrael s Palestinou by vygenerovaly taky jména, jako jsou Netanjahu, či kdokoliv z hnutí Hizbaláh.

Takže základní otázka zní: Co je to vlastně za lidi? Za stolem v kravatách čmárají po mapách a zakreslují místa, která ještě nejsou jejich? Oni je chtějí, takže půjdou po výhrůžkách i přes mrtvoly? Odpověď na tuto otázku je: Ano, jdou a přes hromady mrtvol.

Příklady? Vyberte si, ve světě je jich hodně. A jsou atuální pořád. Protože mocní lačnící po ještě větší moci jsou sžíráni představou, že je všichni musí respektovat a cena za to je nezajímá. Už nemají duši, mají v sobě prázdno, protože skloněné hlavy a vynucená podřízenost duši mocných vyprazdňuje. Nastává obludnost ega, oslavující sebe sama a je to stejné jako rakovina, která se do organismu nejdřív nenápadně vloudí a pak ničí vše, co jí přijde do cesty. Nejdřív buňky, pak celé tkáně.

Je mi nepochopitené a jistě nejsem sám, proč těmto jednotlivcům ovládajících svět nemůže mnohem početnější dav v jejich konání zabránit. Nabízí se vcelku logická odpověď. Je to strach z moci mocných. Jednou jsem se, ještě jako dospívající kluk, ptal někdejšího vězně koncentračního tábora Dachau. Stáli jste na apel placu ve stovkách a před vámi pár dozorců. Kdybyste na ně vyrukovali, za chvíli z nich nic nezbyde. Bývalý vězeň mě jen beze slova pohladil po hlavě. Jako by mi řekl, že moje naivita by mě na tom apel placu zabila jako prvního.

Takže strach z budoucnosti, výzvy novodobých mesiášů o spasení duše i peněženek, to jsou formy strachu, které ovládají davy a stačí k tomu ústa těch, která byste spočítali na prstech jedné ruky. Jestliže má bezejmenný jedinec, který živí rodinu a ve strachu jde do práce, zda ji ještě zítra bude mít, pak se nedivme, že se přikloní k tomu, kdo mu maluje život na růžovo.

Má v životě nad mocnými dva dny jednou za čtyři roky, aby rozhodl, zda ten či onen předvolební křikloun odpovídá jeho vlastní nátuře. A že mnohdy odpovídá. Než zase všechny zklame a zrodí se v běhu času nový. A zase se budeme bát a zase necháme tu rakovinu duše bujet u těch, co nám slibují nejen modré z nebe. Pak se nedivme, že z něj v současnosti začínají bít čím dál větší blesky.