Jak jsem zabil matku a potom i otce

Ano, jsem vrah. Říkám to rovnou, píši to bez zábran a nikdo se na mě nemůže zlobit, proč právě teď. Protože osud se nikoho neptá, kam a koho s kým zamete a už vůbec ne, zda se mu to líbí nebo ne.

Začnu matkou. Ta moje není a nikdy nebyla z masa kostí, ale stvořili ji filozofové či jiné chytré hlavy. Taky jsem chtěl být chytrá hlava a tak jsem jednu filosofickou chytrost přijal za svou: „Opakování je matka moudrosti“. Tedy že opakováním a cvičením se člověk v daném oboru neustále zlepšuje. Makal jsem na sobě, ale výsledek žádný. Asi nejsem dost chytrý. Nebo paměť selhává v kritické chvíli dokázat, že nabyté vědomosti mohu právě použít.

Výsledek? Jsem nepoužitelný. Měl jsem si pamatovat, kudy z hospody domů. Selhal jsem. Budiž mi omluvou, že tehdejší sídliště ještě nebyla označena hruškami, jablkem či hroznem vína jako opěrné body pro zbloudilce. Na dotaz, kde bydlím, žádná odpověď. Sousedské vztahy nula. Neznali jsme se ani na patře, natož v přízemí. Zabil jsem proto pomyslnou matku, kvůli které jsem si pak dokola opakoval, že jen idiot dá na filozofy. Tím méně, když v hospodě nebyli asi ani jednou.

Stejné to bylo s otcem. Znáte to, jaký otec, takový syn. Blbost! Táta byl dříč, aby rodina nestrádala. Taky jsem makal a rodina strádala. Plat mizerný, koho zajímal čerstvý absolvent střední školy? Nikoho! A koho zajímal pozdější makáč, aby to někam dotáhl? Taky nikoho! Že byl zrovna totáč, tak co se divíš? Neangažovaný chlápek v čemkoliv? To už se nediv vůbec!

Konec totáče sliboval změnu. No, opravdu byla. Jen ti kdysi angažovaní se měli a zase mají lépe. Tak v čem jsem po tátovi? Jako dítě jsem nestrádal a že nás bylo devět. Jak to dokázal, opravdu nevím.

A tak přísloví, jaký otec, takový syn, rychle vzalo taky za své. Zabil jsem ho jednou ranou. A teď mě suďte!