Veselý Šatník

     Byl pátek, něco málo po osmé hodině večerní. Od sousedů zněla hudba, rozléhala se a odrážela zpět. Slunce mezi tím zapadlo za daleký horizont.  O chvilku později už bylo vidět měsíc, úplněk, vykukující zpoza mraků v obležení třpytících se hvězd. Já seděl v křesle s hlavou vzhůru, nohama na topení a užíval si fajnovou atmosféru. V tom zazvonil telefon, oznámil příchod SMS zprávy ve které stálo: „Zdáár Stejsky, to jsem já, Michal. Jsem v Tržnici, tak jestli chceš, přijď.„

     „Je pátek, přece nebudu sedět doma. “ Pomyslel jsem si. Vstal jsem a vyrazil k šatníku. Přes ruku jsem si přehodil čisté oblečení a zamířil do sprchy. Míjím balkon. Všimnu si pověšeného prádla. Venku to nevypadalo úplně nejlépe a rosničky předpovídaly noc dešťů. Prádlo jsem tedy sklidil. Poté jsem šel do sprchy. Když jsem vylezl, otřel se a chtěl si obléct věci, které jsem si přinesl, nebyly k nalezení. Ještě jednou se pořadně kouknu, ale nikde nic. V kuchyni také neleží. Vydal jsem se do pokoje, probral skříň, ale nic. Probral jsem také haldu barevných, trik a mikin, ale můj ohoz jakoby se vypařil. Nikde nebyly. Nejistě se vracím zpět přes chodbu s balkonem.

     V ten moment uhodil blesk a cosi vykreslil na zeď. Byly to siluety visících věcí. Pohybovaly se tam a zpět, doleva i doprava. Plavaly ve větru, moje modré džíny, triko i košile se snahou omotat se okolo šňůry. Dlouze vykročím a doprovodím se řádkou neslušných slov. Snažím se je dostat z deště, aby nezmokly ještě víc, ale už je pozdě, byly úplně promočené. Švihl jsem je do rohu a s trochou agrese se vrátil zpět do mého černého, majestátného křesla s nefungujícím zdvihem.