U opiček

Cosi zažbrblalo, zachrchlalo, hupslo, prdlo a na moment svíčky zažehly plamen, lidé na chodnících skandovali značku mého vozu, ve válcích došlo k expanzi a právě v moment, kdy auto vydávalo nejnadějnější zvuky, přišel poslední osudový škyt. Z výfuku se vyvalila oblaka černého kouře a obecenstvo zklamaně vymizelo. „Zatraceně! Až seženu prachy, půjdeš do lisu! Kraksno!“ Tak zhluboka zazněla myšlenka s ocelovou razancí po tom, co můj Cooper vysadil motory, včetně těch záložních raketových.

V servisu se mě chopil křivozubý chlapec s plešatou blyštící se šiškou. Pravděpodobně si uvědomoval, že na svém čele protaženém až na záda nosí veškerou čistotu dílny a tak si ji opakovaně hladil - i přes to, že jsme vyřizovali zakázku - pravděpodobně se snažil ve středu své imaginární čupřiny vytvořit bleší cestičku. „Až bude automobil hotovej, kontaktujeme vás.“ Vesele zdvihl hlavu, postavil se, pozdravil a zatvářil se jako malý Oříšek při kálení.
O pár dní později zazvonil telefon, oznámil Příchozí SMS „Dobrej, stavte se pro káru, už zase frčí.“
Když jsem vešel, moje čichové smysly omámila vůně Královského plesnivého sýra. „Dobrý den“ zahuhňal technik s plnovousem skrz hubu plnou žrádla. Když polkl:
„Co máte na srdci?“
„Jdu si pro svůj automobil - MiniCooper.“
Technik se zamyslel. Naťukal něco do počítače. „Ano, je to fertig. Vyměnili jsme vám tam klínový řemen, což dělá pětikilo. S prací celkem čtrnáct stovek.“ Zaplatil jsem a nechal si vytisknout fakturu. On si mezi tím utrhl krajíc chleba, přikrojil k němu kus Krále a sebral klíče ze stolku, hnedka vedle misky zářivě žlutých banánů. „Pojďte za mnou,“ řekl s přízvukem křupavé kůrky.
Auto jezdilo jako dřív a já byl spokojený. Jen mě nedávalo pokoj zvláštní chování těch podivných a žeroucích opiček za stolem. Když jsem si poté vzpomněl na ozdobnou mísu plnou banánů, najednou mi to cvaklo. Došel jsem přesvědčení, že tento autoservis přepadla organizovaná skupina inteligentních Makaků.