Mentální cikán.

Barvu své kůže si nevybereš. Barvu svých vlasů si nevybereš. Barvu své duše si taky nevybereš :-)

Dlouho jsem nevěděl, od čeho pramenil můj vnitřní klid ve vztahu k cikánům.

To. že kocoura Mikeše (dle M. Alše) hodili do pytle cikáni ? To mě nechalo naprosto klidným.

To, že mi cikáni totálně vykradli barák ? S tím se nedá mic dělat. Prostě. stalo se.

To, že cikánům se začalo říkat romi ? To mi nepřineslo žádnou změnu. No bóže, jsou i horší věci.

To, že cikáni berou podpory ? Když jim to někdo platí. S tí se nedá nic dělat.

To, že cikáni cestují po celém světě ? Asi si hodně našetřili.

Cikánská hudby, to je pro mě pohlazení na duši.

Podle vyprávění jednoho starousedlíka z jižní moravy: S cikány nikdy žádné problémy ve vesnici nebyly. Na jaro přikočovali, tábor si rozbili za vesnicí. O naše holky se nezajímali. Večer se jejich hudba nesla nad vesnicí. Moc krásné. A těch pár ztracených slepic? To nestálo za řeč.

Proč najednou tolik nevraživosti ? Proč tolik zloby ? Proč ta nesnášenlivost ?

A pak jsem to pochopil. Když jsem byl v Řecku. Seznámil jsem se se starým řeckým rybářem. Ležíme na pláži při západu slunce. Oheň praská, rybář brnká na kytaru, teplý vítr nám vlaje do vlasů. Ten klid, ta pohoda ...

I když jsem měl celý život bloňďatou hlavu a bílou kůži, pochopil jsem svou duši.  Jsem: mentální cikán.

Dobrou moc a pěkné sny.

JÁ, PETR :-)