Jak se vše událo II.

     Po malé odmlce se opět vracím k psaní. Omylem jsem uvedl, že se jedná o 31.1., správně mělo jít o 31.12.2009. Následující den jsem celý prospal. Občas jsem se vzbudil, vyměnil zpocené pyžamo, něco málo popil a pokračoval ve spánku. Byl Silvestr a nebylo mi moc dobře. Neustále jsem musel Šárce vysvětlovat, že mi není dobře a že budu spát. O půlnoci se ozvala kanonáda petard a vstoupili jsme do Nového Roku. Ani jsme si nepřipili. Moje přesvědčení o půstu (nebo chcete-li dietě), nabylo reálných hodnot. V duchu jsem si dával dohromady co všechno budu cvičit. Těsně před večerem jsem opět upadl do spánku a poprvé jsem rozmlouval s Nejvyšším.

zdroj: Internet

     Cely rozhovor se udál asi takto: Věděl jsem, že je to on a vůbec mě to nepřekvapilo. Viděl jsem ho v nějakém splývavém rouchu, jaké nosili staří řekové. Do obličeje jsem mu neviděl. Jako by oblak halil jeho tvář. Stál jsem vzpřímený a klidný. Na mysl mi vyvstal Mojžíš, který klečel u hořícího keře. Muj pocit byl úplně jiný. Ptám se: můžeš mi ukázat svou tvář ? A on: opravdu to chceš ? A já: ano, chci poznat tvou tvář. Nejvyšší: málo kdo unese pohled na mou tvář. Opravdu se nebojíš ? NEBOJÍM SE A CHCI TĚ POZNAT. Oblaka se rozestoupila a tvář začínala mít jasné obrysy, obraz se úplně zaostřil. Pohlédl jsem mu do tváře a cítím, jak se mi dech zastavil. Zbledl jsem, krve by se ve mě "nedořezal". Tiše koktám: Tak to jsi ty ?? To není možné. S ůsměvem se pousmívá a dodává: A co jsi myslel. Napjatá atmosféra se rozplývá a mě naplňuje radost z toho, že ho znám, že vím, kdo to je a že jsme (nebojím se to říct) STAŘÍ DOBŘÍ PŘÁTELÉ.

     K večeru se probouzím nabitý novou silou a optimismem, VÍM, že jediné co v současné době potřebuji je p ů s t. Řádně vyčistit tělo a připravit se na nekonečnou cestu. Stále se mi na mysl vrací NEKONEĆNÁ CESTA. Cesta, která NIKDY nekončí. Kdo jde po této cestě musí být NESMRTELNÝ. Začal jsem pracovat na systému nesmrtelnosti. V následujících deseti dnech zapisuji v bezesných nocích kvanta zápisů, hustě popsaných vlastními zápisky. Připadám si, jako by mě při psaní vedl někdo jiný. Ale ne jeden člověk, ale tisíce a možná statísíce, vědců,  mudrců, filozofů. Postavy se střídají a každá přidává další verš k mým zápisům. ANO ! TO JE PŘESNĚ ONO !!! Vše znám a každý zápis, ještě dříve, než se objeví ZNÁM a VÍM, JAK BUDE ZNÍT. Asi po deseti nocích jsem celou nesmrtelnost DEFINOVAL. Ovládla mě vlna euforia a radost z této zkušenosti. Vím, že o tom s nikým nemám mluvit, ALE ... Ráno usedáme ke snídani a já se ptám Šárky: Já mám pocit, že jsem se zbláznil. A co se stalo ? Ale je to taková věc, nevím, jak to říct. Co se stalo ?? Myslíš si, že je někdo schopen dosáhnout nesmrtelnosti . ????????? Není ti špatně ?? Nechceš si lehnout ??? ..... Já to věděl, že o tom nemám mluvit. Některé věci nelze vysvětli a také ne všechno je pro všechny. Opět mě přepadá pocit osamění. Je možno o tom s někým hovořit a vlastně JE POTŘEBNÉ S NĚKÝM O TOMTO HOVOŘIT ???? Poznání je osamělost. (to už jsem jednou psal). Umím se radovat ze všeho, co je mi poskytnuto. Z mé rodiny, přátel, známých, přírody ... Ale přesto ... vše je ti jen propůjčeno na časově omezený čas. Čas nechce být můj přítel, jeho neoblomnost je zdrcující.

     Při cvičení mi připadá, že stojím mimo čas a pozoruji ho. Vše kolem ubíhá, jen já a on, dvě nehybné částice v kosmu. Jako dva soupeři, kteří stojí proti sobě. Snažím se vyčistit si hlavu, neudělat žádný pohyb a NETAKTIZOVAT. Zachování STŘEDU. Jednou jsme to na cvičení v Praze probírali. Jsem tak vyčerpáný. Chtělo by se mi zavolat: Zavolejte mi Chocholouška a hoďte na mě síť.

     Raději končím. PEVNÉ KOŘENY :-) pe.tr

     Tak to je (jak říká můj kamarád) pořádná schíze. To by chtělo psychiatra. Zítra vám popíšu jednu vlastní příhodu z lékařského prostředí. Aspoň se trochu zasmějem.