Květen 1945 v Rokycanech – Pár rodinných vzpomínek a suvenýrů

Letošní kulaté výročí konce 2. světové války mě motivovalo k sepsání tohoto osobního, lehce nesystematického vzpomínkového blogu, proloženého několika fotografiemi z rodinného archívu.

Nejde samozřejmě o mé vlastní zážitky, ale útržky z vyprávění rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, kteří v Rokycanech za války žili.

K souhrnné historii osvobození části západních a jižních Čech americkou armádou a také Belgičany nic zásadního přidávat nechci, ani nemám co. Generalizujících či polemických článků se i tak objeví více než dost.

V obecných souvislostech připomenu jen zadržení prchajícího K. H. Franka v Rokycanech dne 9. května 1945 a také neutuchající vášnivou debatu o tom, jaký mohl být náš poválečný vývoj, kdyby Američané pokračovali z Rokycan na Prahu a osvobodili ji.

Osobní vzpomínky začnu maminkou a jejími rodiči. V babiččině domě na Plzeňském předměstí bylo ubytováno několik amerických vojáků, zřejmě příslušníků 9. pluku 2. pěší divize (populární „Indiáni“). Dva z nich znám i jménem – Mr. Orville Benton a Mr. Joseph Comprone, adresy jsou vepsány v maminčině památníku. Nedochovaly se bohužel žádné fotografie, jen vím, že s jedním z vojáků, snad s panem Comprone, si maminčina rodina po válce psala, ale jak to bývá, korespondence postupem času ustala.

Jména amerických vojáků ubytovaných u rokycanské babičky (foto stránky z rodinného památníku v držení autora)

Suvenýry, které se mi u babičky vybavují, byly otvíráky na konzervy, i po letech pěkně ostré a plátěné pytle na mouku s nápisem UNRRA, které babička stále používala. Také si pamatuji na kapesní hodinky značky Bobby s chromovaným pláštěm, které jsem jednu dobu frajersky nosil do školy.

Z vojenských insignií jsme měli například papírovou pamětní kartičku se symbolem 2. divize – hlavou Indiána a trojúhelníkovou nášivku 16. obrněné divize. Ty už někam odvál čas, ale mezi mými „poklady“ je od dětských let jiná upomínka, krásná nášivka jednotek ničitelů tanků s motivem černého pantera drtícího tank v zubech. Kromě samotných Američanů používal tuto nášivku 17. střelecký prapor belgických dobrovolníků, tzv. fyzilírů. Ti jsou ale doloženi v Plzni či Holýšově, ne však v Rokycanech. Kde se tedy „Panter“ u babičky vzal? Už dávno se nemám koho zeptat, třeba ho někdo z Američanů dostal v Plzni a daroval v Rokycanech.

Originální nášivka příslušníka jednotky ničitelů tanků (Tank Destroyer Battalion) – foto památky z autorovy sbírky

Dalším zdrojem mých vědomostí o Američanech byla naše rokycanská teta Fanuš. Z archívu, který po ní mám, uveřejňuji pár fotografií:

Slavnostní nástup 1945 – pohled k SV rohu náměstí (foto z archívu autora)

Slavnostní nástup 1945 – pohled od radnice k severní straně náměstí (foto z archívu autora)

Od tety jsem také prvně slyšel přezdívku, která byla místními dána soše rudoarmějce, stojící na velkém rokycanském náměstí.

Říkalo se mu Divíšek, neb se prý diví, kde se tam vzal. Socha byla v roce 1968 povalena a posléze zase vztyčena. Dnes odpočívá jako dobový artefakt v Muzeu na demarkační linii.

Tátovy vzpomínky byly typicky chlapecké, dobrodružně laděné. O život mu asi šlo při útoku hloubkařů neboli kotlářů na rokycanskou železnici, do něhož se táta s kamarády připletl při lehkoatletickém tréninku blízko trati. Naštěstí nikdo k úhoně nepřišel, kluci se zachránili skokem do výkopu.

Další tátova „story“ se týkala výprav k silnici na Ejpovice. V prostoru mezi Rokycany a Ejpovicemi bylo ve sběrných táborech postupně internováno několik desítek tisíc německých vojáků a příkopy podél silnice byly plné výzbroje, výstroje a techniky, kterou zde zajatí příslušníci wehrmachtu a SS zanechali. Táta se tam prý zmocnil signálních pistolí a tropické helmy, kterou pak nosil na chmelové brigádě. Něco pravdy na tom bude – pistole doloženy nemám, ale s tropickou helmou byl jako malé dítko zvěčněn můj starší bratr:

Můj bratr Luboš v tropické helmě – je 10 let po válce (foto z archívu autora)

Na ejpovická pole dodnes po orbě vyrážejí hledači pokladů a vojenských suvenýrů s detektory a stále nacházejí.

Poslední historka se trochu neobvykle váže k hudbě. Táta, učitelský syn, chodil do houslí. A od jednoho z vojáků dostal pěkný tříčtvrteční nástroj, pocházející údajně z Německa. Proč se americký voják vláčel s touto zvláštní trofejí, na kterou při tažení Německem kdesi v troskách narazil, to už se nedozvím. Třeba myslel na někoho doma, ale nakonec z toho byl dárek pro rokycanského kluka.

Tolik naše rodinné zkazky, jak si je pamatuji.

Jaký školní výklad konce války jsem zažil já sám „za bolševika“?

Nevím už, v jakém duchu a zda vůbec se o podílu západních Spojenců na našem osvobození zmiňovaly učebnice, ale při hodinách se na to nejspíš alespoň okrajově narazilo. Jsem si přinejmenším jist, že v dějepisném atlasu, který jsme používali, byl vyznačen postup západních Spojenců i Rudé armády v roce 1945, ovšem s tím, že v legendě bylo u jednotlivých míst potměšile uvedeno „datum osvobození Rudou armádou“ resp. „datum obsazení americkou armádou“.

V mé dětské knihovničce bývala kniha „Měli jsme ve třídě černouška“, vydaná v 60. letech v regionálním nakladatelství – příběh plzeňského chlapce odlišné barvy pleti, zrozeného z krátké lásky mezi místním děvčetem a americkým vojákem.

Historky o učitelích tvrdících žákům, že Plzeň či Rokycany osvobodili rudoarmějci oblečení do amerických uniforem, se v mých školních letech tradovaly, ale na vlastní uši jsem to naštěstí neslyšel. Na západě Čech bylo beztak po celou dobu dobře známo, jak to bylo. Téměř v každé domácnosti zůstala nějaká památka na Američany, ve stodolách leckde stály originální jeepy a další technika...

Ani oficiální, komunistickou stranou schvalovaná historická a politická literatura v 60. až 80. letech přítomnost Američanů nezatajovala, spíše „okupanty“ ze správného ideologického pohledu patřičně očerňovala.

Ještě jeden detail, charakteristický pro překotný vývoj po válce a po Únoru:

Na rokycanskou radnici byla v květnu 1946 umístěna pamětní deska s poděkováním americkým osvoboditelům. Přečkala tam rok 1948, 1949 a 1950, poté byla komunisty odstraněna a zničena. Návazně, v květnu 1952, byla na protilehlé straně náměstí vztyčena socha rudoarmějce. V roce 1990 byla na radniční budovu slavnostně umístěna kopie původní desky, zatímco „Divíšek“ se z náměstí odporoučel.

Původní pamětní deska na rokycanské radnici – rok 1946 (foto z archívu autora)

Při májových oslavách v roce 1950 došlo k poněkud bizarní situaci, když se deska s holdem Američanům, tehdy již „imperialistickým vrahům“, ocitla ve společnosti budovatelských hesel, jakož i portrétů „vřele milovaných“ soudruhů vystavených na oknech radnice, konkrétně Gottwalda, Stalina, Lenina a Mao Ce-tunga, pod nimiž ještě visí A. Zápotocký a R. Slánský:

Radnice v Rokycanech – květen 1950 (pamětní deska vlevo od vchodu nad okny přízemí) – foto z archívu autora

Mimo rámec této vzpomínky děkuji kolegům Vracovskému a Burianovi za blogy na téma osvobození Československa, které uveřejnili počátkem dubna.