Jak jsem potkal brouky (Díl LXXXXVII. - Rokycany 32)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

I dnes přinášíme především výběr z rokycanského archívu, obohacený třemi čerstvými snímky.

Na úvod několik pěkných drabčíků. Největší z nich je Quedius ochripennis, barevně podobný druhu Quedius cruentus, který jsme prezentovali v minulosti. Na rozdíl od něj ale nemá červený konec zadečku a zadeček je celkově tmavší:

Drabčík – Quedius ochripennis

Drabčíci z rodu Sepedophilus mají charakteristický kapkovitý tvar a trochu připomínají prvohorní členovce. Jsou to menší druhy, které zpravidla najdeme pod kameny a kusy dřeva, v hrabance a podobně. Viděli jsme je i u mravenců:

Drabčík – Sepedophilus testaceus

Způsobem života se Sepedophilové navzájem podobají - jsou draví a živí se drobnými bezobratlými:

Drabčík – Sepedophilus marshami

„Plážového“ drabčíka Sepedophilus littoreus jsme poprvé potkali skutečně na břehu vodního toku, ale další setkání s ním bylo od vody daleko:

Drabčík – Sepedophilus littoreus

Na první z letošních fotografií pózuje skupinka hromadně zimujících drabčíků z rodu Bolitochara. Je to vůbec největší množství drabčíků na jednom místě, jaké jsme zatím viděli. Navíc jde o vzácný, kriticky ohrožený druh Bolitochara lucida, tím více aktuální nález těší.

Na originální fotografii, z níž je pořízen výřez, jich máme osm a byli tam ještě další, kteří se už nevešli do záběru. Na rozdíl od zástupců rodu Sepedophilus se tihle drabčíci živí houbami, však také byli na kládě řádně prorostlé choroši a dalšími houbami:

Drabčíci – Bolitochara lucida

Další letošní fotka a další houbový specialista - pýchavkovník Mycetina cruciata, který byl tak vpáčený v kůře, že šel fotit jen z jednoho úhlu. Naštěstí je to zrovna úhel, který nám umožňuje podívat se dobře na jeho hlavu a tykadla:

Pýchavkovník – Mycetina cruciata

Nedávno jsme měli planetku dvouskvrnnou, tady je planetka čtyřskvrnná. Poznáme ji podle měsíčkovitých skvrn na přední části krovek a menších skvrnek na zadní části:

Planetka čtyřskvrnná

Slunéčko čtrnáctitečné, tentokrát „normální“ forma, u níž převládá žlutá barva. Jak jsme se s Jakubem shodli, více se nám líbí výrazná inverzní varianta se žlutými skvrnkami na černém podkladu:

Slunéčko čtrnáctitečné

Hlodník náležející do rodu Stephostethus, blíže ho zařadit nedokážeme:

Hlodník – rod Stephostethus

Barevného květiníka Anthicus antherinus jsme v minulosti několikrát představili. Potkali jsme ho dokonce v Holandsku na pláži, kde se ovšem prakticky nedalo fotit kvůli extrémnímu větru:

Květiník – Anthicus antherinus

Drobný nosatec borový často vysedává na lavičkách rokycanské Stráně:

Nosatec borový

Zadní částí těla se tento drobný hmyz podobá malému ptáčkovi. Máme před sebou marši, drobné saranče, kterých je u nás celkem sedm druhů. Marše obecná přezimuje buď jako dospělec, což je tento případ, nebo jako nymfa ve stádiu před posledním svlékáním. Je zajímavé, že slovo marše (v tomto případě z německého Marsch) označuje také úrodné krajinné oblasti podél řek a pobřeží v severním Německu, tedy typ biotopu, kde tahle sarančata opravdu žijí. Německý název druhu je ovšem zcela jiný – Säbel-Dornschrecke, takže jde asi jen o náhodnou shodu:

Marše obecná

Pestrobarevná sítinovka pěnišníková k nám byla zavlečena poměrně nedávno, ale má se čile k světu. Dospělce lze nalézt na podzim na rododendronech a v jejich blízkosti. Na spodní straně listů žijí i nymfy, které se nám zatím objevit nepodařilo, přestože dospělé sítinovky pozorujeme přímo v naší zahradě:

Sítinovka pěnišníková

Je to komár, není to komár? Malá tiplička Trichocera annulata létá na podzim a dá se najít i v zimě, jak sedí na zdech. K úvodní otázce – komár to není a tak jako její velká příbuzná – tiplice – nás nepoštípe:

Tiplička – Trichocera annulata

Evropský pavouk roku 2017, křižák podkorní. Aktuální lednový snímek, při jehož pořízení jsme na chvíli narušili zimní spánek osminohého bracha, chrupajícího pod kůrou. Na fotografii to není vidět, ale tento druh křižáka má ploché tělo, přizpůsobené podkornímu životu. Svou kořist loví do sítí jako jiní pavouci, ale na lov se vydává v noci a ráno síť „sbalí“ a pozře její zbytky, aby večer upředl čerstvou:

Křižák podkorní

Obsahem dalšího dílu budou opět snímky z Rokycan (LXXXXVIII. díl)