Jak jsem potkal brouky (Díl LXXXX. - Rokycany 27)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

To nám to uteklo, devadesátka je tu. Dnes si částečně vypomůžeme fotografiemi z archívu, samozřejmě vesměs podzimními snímky, aby ladily s roční dobou.

Jak český název napovídá, před dřepčíkem Psolliodes chrysocephalus neboli dřepčíkem olejkovým se musí mít na pozoru především pěstitelé řepky olejky. Nebezpečné jsou hlavně larvy, škodící na ozimu. Dospělci, kteří se líhnou v létě a objevují se až na podzim, si také občas pochutnají na listech vzrostlých plodin, ale velkou spoušť už nenadělají. Brouček je díky silným zadním nohám výborný skokan, což mnohé jazyky reflektují přiléhavým pojmenováním – slovensky skočka repková, německy Rapserdfloh, anglicky Rape flea beetle:

Dřepčík - Psylliodes chrysocephalus

Zvláštně tvarovaného střevlíčka Philorhizus notatus najdeme v trsech trávy na okrajích lesa, na stráních, případně na vlhčích místech:

Střevlíček - Philorhizus notatus

Okatý vláhomil, kterého na rozdíl od vláhomila polotečkovaného z předchozího dílu není snadné určit. Nejspíše je to vláhomil bahenní nebo vláhomil vodní:

Vláhomil - rod Notiophilus

U drabčíků se na chvíli zastavíme, na podzim jich na rozdíl od zástupců jiných broučích čeledí nacházíme celkem dost.

Tasgius melanarius je dravec, tak jako všichni naši velcí drabčíci. Na první pohled připomíná druh Ocypus nitens a laik je od sebe nerozliší. Jediným významnějším vizuálním rozdílem mezi nimi je poměr šířky krovek vůči šířce štítu – Tasgius melanarius má krovky i štít stejné délky, Ocypus nitens má krovky kratší než štít:

Drabčík - Tasgius melanarius

Na této fotografii je pravděpodobně Philonthus atratus (doslova drabčík černý, ale české jméno nemá), který na podzim bývá k vidění na stěnách domů. I on je dravec:

Drabčík - Philonthus atratus

I když latinské jméno tohoto drabčíka evokuje pana domácího na kanapíčku, nám nijak tlustý nepřipadá. Carpelimus obesus se objevuje na vlhčích místech, třeba v blízkosti řeky, kde jsme také našli tento exemplář:

Drabčík - Carpelimus obesus

Krásně vybarvený drabčík břehový byl naopak od řeky dost daleko. Už jsme na to narazili v minulosti – jeho výskyt se zdaleka neomezuje na břehy řek či rybníků, takže pojmenování je poněkud zavádějící. Od podobného drabčíka pobřežního se odlišuje stavbou těla – drabčík pobřežní je štíhlejší a břehový zase poměrně robustní:

Drabčík břehový

Jeden z menších druhů pýchavkovníků, které se dají najít na plesnivém dřevu. Na rozdíl od svých výraznějších příbuzných je dost nenápadně zbarvený:

Pýchavkovník - Symbiotes gibberosus

Přejděme k plošticím. Pozemka Graptopeltus lynceus je býložravá a její živnou rostlinou je hadinec obecný. Vyskytuje se zejména na sušších místech s řídkou vegetací:

Pozemka - Graptopeltus lynceus

Hladěnka malá je opravdu drobná, jen několik milimetrů veliká, ale je to dravec, který má na jídelníčku převážně třásnokřídlé (třásněnky a příbuzný drobný hmyz), případně roztoče:

Hladěnka malá

Vroubenky z dnešního dílu patří k větším druhům. Vroubenka keřová se pase například na růži šípkové nebo hlohu:

Vroubenka keřová

Vroubenka trnonohá je prakticky nezaměnitelná díky výrazným ostnům na okraji štítu i nožkách. Baští jetel a jiné byliny:

Vroubenka trnorohá

Kloš jelení alias „létající klíště“ nemá se skutečným klíštětem nic společného, leda to, že ho také nemáme rádi. Klíště patří mezi roztoče a kloš zase mezi dvoukřídlý hmyz, je tedy mnohem blíže příbuzný mouchám. Tohoto „sympaťáka“ zná asi každý, kdo občas vyrazí do lesa. Je to takové to protivné placaté něco, co se nám přilepí na krk a nedá se jen tak setřást. Přitom na nás sedá omylem, je to parazit sající krev kopytníků, my mu nechutnáme:

Kloš jelení

Na závěr jako minule dva zástupci píďalek. Píďalka podzimní, v angličtině známá jako zimní můra (winter moth), je pozdní druh, s nímž se opravdu setkáme i v zimě. Objevuje se od listopadu do prosince či ledna. Jako u mnoha píďalkovitých se i zimní můra vyznačuje pohlavním dimorfismem, kdy samice má křídla zakrnělá. Na fotografii je tedy samec, nápadný ještě ozdobnými „kobercovými“ třásněmi na okraji křídel:

Píďalka podzimní

Zejkovec pozdní je další krásná podzimní můrka. Na rozdíl od píďalky podzimní mají obě pohlaví zejkovce křídla plně vyvinutá a rozlišujícím znakem jsou tykadla – samec je má bohatě hřebenitá a samice nitkovitá. K naší smůle tenhle exemplář zrovna chrupká, tykadla má schovaná a nevíme jistě, jestli je to pan Zejkovec nebo paní Zejkovcová. Kloníme se spíše k tomu, že to bude samice, protože hřebínky u samců začínají hned u báze tykadel a zde je nevidíme:

Zejkovec pozdní

Příště se plně spolehneme na rokycanský archív (LXXXXI. díl)