Jak jsem potkal brouky (Díl LXXXIX. - Rokycany 26)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Babí léto skončilo, ale v přírodě je stále co obdivovat.

Nejprve se podíváme na dva hezké lanýžovníky. Jedince druhu Catops picipes nacházíme obvykle na podzim, kdy hledají úkryt k přezimování. Zajímavou zmínku jsme objevili ve Speleologických listech – v jeskyních a propastech je Catops picipes třetím nejhojnějším druhem vůbec:

Lanýžovník - Catops picipes

Skořicově zbarvený Leiodes cinnamomea byl už v předchozím díle, kde jsme komentovali jeho náklonnost k lanýžům. Tento exemplář se obzvláště povedl:

Lanýžovník - Leiodes cinnamomea

Slunéčka už se venku tolik neukazují – většinou budou v zimních úkrytech, navíc nám připadá, že jich letos bylo celkově méně. Slunéčko pestré je drobná beruška protáhlého tvaru, trochu připomínající slunéčko horské:

Slunéčko pestré

Klasické slunéčko sedmitečné už se také nejspíš rozhlíží, kam hlavu a krovky složit. Je zajímavé, že proti jiným slunéčkům, barevně velmi proměnlivým, jsme u slunéčka sedmitečného nezaznamenali významnější odchylky v kresbě a vybarvení, slité nebo chybějící skvrny a podobně:

Slunéčko sedmitečné

Drabčíka Tachinus signatus jsme rovněž měli nedávno. Tenhle exemplář je trochu jiný, má delší tykadla a viditelněji načervenalé krovky:

Drabčík – Tachinus signatus

Zástupce rodu Mycetoporus, jehož příslušníky je velmi těžké blíže identifikovat. Popravdě, žádného drabčíka tohoto rodu se nám zatím nepodařilo druhově určit:

Drabčík – rod Mycetoporus

„Kukadla jako zrcadla...“ Vláhomila polotečkovaného jsme našli poblíž starých václavek. O houby ovšem tomuto dravému střevlíčkovi určitě nešlo, ten raději loví chvostoskoky. Orámovaný zelení je velice nápadný, na běžném podkladu je naopak téměř neviditelný:

Vláhomil polotečkovaný

Nastupují ploštice. Kněžici chlupatou poznáme podle krásně růžových krovek. Na fotografii moc chlupatě nevypadá, ale na štítku u hlavy nějaké chloupky vidět jsou. Saje mízu na různých rostlinách a může se objevit i na ovoci, které pak po ní zapáchá:

Kněžice chlupatá

Vroubenkovka Stictopleurus crassicornis nachází obživu na hvězdnicovitých rostlinách, jejichž typickými zástupci jsou pampelišky, sedmikrásky nebo astry:

Vroubenkovka – Stictopleurus crassicornis

Malá, ale nápadná – pozemka šišková upoutává extrémně zesílenýma předníma nohama, na nichž má bicepsy přímo arnoldovské. Je zajímavé, že jsme ji několikrát viděli na zdi, ačkoliv za normálních okolností by měla přezimovat v šiškách:

Pozemka šišková

Bizarní i elegantní, to je pestřenka štíhlá. Má opravdu velice štíhlé černé tělo ozdobené několika žlutými pruhy a na konci rozšířené v jakousi „paličku“. Na snímku je zřejmě samička, která má „paličku“ širší než sameček. V záběru to není úplně dobře vidět, tělo je zakryté křídly, více jsme ale nestihli, protože pestřenka mezitím uletěla. Pohled skrze křídla zase přidal tělu duhové odlesky:

Pestřenka štíhlá

V pavoukovcích nejsme úplně „kovaní“, ale snad jsme následující dva druhy určili správně. Tohle je nejspíše čelistnatka alias pačelistnatka mokřadní. Vodu má ráda, ale nepobývá jen v mokřadech, vlhká louka jí stačí:

Čelistnatka mokřadní

Metou podzimní jsme si celkem jisti. Existují dva podobné druhy, z nich ale meta jeskynní je větší a obývá tmavá místa a meta Mengeho, vizuálně nerozlišitelná (přesné určení je možné na základě kopulačních orgánů), se vyskytuje zhruba do srpna, kdežto meta podzimní naopak od srpna až do listopadu či prosince. Meta, na rozdíl od čelistnatky, vytváří sítě, které na podzim najdeme skoro na každém keři nebo větší rostlině. Pavučiny svým tvarem připomínají sítě křižáka, však také donedávna byly mety ke křižákům řazeny:

Meta podzimní

Dnešní blog uzavírají píďalky. Tmavoskvrnáč zhoubný je vysloveně podzimní druh, který je dost otužilý, takže ho můžeme potkat i v prosinci. Tento nelichotivě pojmenovaný polyfág škodí na ovocných stromech i na listnáčích obecně, ale naštěstí nemá sklon ke kalamitnímu přemnožení. Na snímku pózuje sameček -samička má, stejně jako samičky mnoha jiných píďalek, zakrnělá křídla:

Tmavoskvrnáč zhoubný

Tmavoskvrnáč zlatavý je rovněž evidován jako škůdce a vyskytuje se na stejných stanovištích, jako kolega zhoubný. Ani u něj však kalamita nehrozí. Opět máme před sebou samečka s plně vyvinutými křídly:

Tmavoskvrnáč zlatavý

Jubilejní devadesátku strávíme opět v Rokycanech (LXXXX. díl)