Jak jsem potkal brouky (Díl CXXVI. - Rokycany 54 - A je tu podzim)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Podzim přišel nenápadně, ale bez velkého otálení. V přírodě je ovšem stále živo, jak dokládají naše fotografie ze září a října.

Na úvod zlatohlávek – rekordman. Ne co do velikosti či vybarvení, ale podle data výskytu. Dosavadní nejpozdnější úlovek byl z poloviny září, tento zlatohlávek si ovšem venku vykračoval téměř o měsíc později, v první polovině října. Nebylo nijak zvlášť teplo, takže nemáme objektivní vysvětlení. Zkrátka opožděný kus, na který jsme šťastnou náhodou narazili:

Zlatohlávek zlatý

Kohoutka černohlavého už jsme zařadili mezi zazimované, ale od té doby jsme se jich pár přece jen objevilo:

Kohoutek černohlavý

Na chřestu jsme zase zahlédli několik otužilých chřestovníčků, dokonce i nakladená vajíčka. Ta ovšem nemají šanci přežít, přezimují jen dospělci:

Chřestovníček obecný

Bázlivec naopak k podzimu patří. V tomto období má námluvy, jeho přítomnost nás tedy nepřekvapuje. Na obrázku je samice, která – podle zvětšeného zadečku – už v sobě má vajíčka:

Bázlivec ovocný

Vytrvale se objevují i drabčíci. Největším z aktuálních nálezů je zatím blíže neurčený zástupce rodu Quedius, který mohl mít zhruba 7 až 9 mm:

Drabčík – rod Quedius

O něco menší je Aleochara bipustulata (starým českým názvem výslunník dvoutečný), kterého se nám konečně podařilo pořádně vyfotit. Předtím vždy buď prchal, zaujímal divnou pózu nebo nebylo možné se k němu dostatečně přiblížit:

Drabčík – Aleochara bipustulata

Nejmenší z dnešních drabčíků, Platystethus alutaceus, měří jen něco kolem 3 mm. Ten se naopak při focení moc nevyznamenal. Je to druh, který najdeme u vody – obvykle je zavrtán ve vlhké zemi, ale bývá i na vegetaci v okolí:

Drabčík – Platystethus alustaceus

Žaludy teď ze stromů přímo prší, z čehož plynou pracovní rizika. Při focení nosatce žaludového to Jakub od přírodních projektilů docela schytal, kromě toho nosatec pořád prchal, takže záběr se příliš nepovedl, brouček se úplně ztrácí v podkladu:

Nosatec žaludový

Lesák rovný je letos v čele pořadí nejběžnějších druhů. Pod kůrou jsme ho viděli snad všude, kam jsme se podívali:

Lesák rovný

Měkkokrovečník huňatý se dal najít ještě v září, teď už asi venku nebude:

Měkkokrovečník huňatý

Kněžici Podops inuctus objevíme většinou na zemi, případně na vegetaci. Je býložravá a má jednu generaci ročně:

Kněžice – Podops inunctus

Kněžice rudonohá se hojně a mnohdy i ve velkých počtech vyskytuje na stromech už během léta, v tu dobu ještě jako nymfa:

Kněžice rudonohá

Koutule skvrnitá, známá též jako odpadní muška, by se na první pohled mohla ucházet o zařazení mezi můry, na dvoukřídlý hmyz vypadá opravdu nezvykle. Není u nás původní, ale dost se zde zabydlela. Najdeme ji na různých vlhkých místech, jako jsou koupelny, sklepy, kanály a podobně. Je zajímavé, že odpuzuje vodu a nedá se jen tak spláchnout:

Koutule skvrnitá

Samce muchnice obecné poznáme podle obrovských očí, které zabírají celou hlavu. Zábavné jméno má pro tento dvoukřídlý hmyz angličtina – „fever fly“:

Muchnice obecná

Na závěr další nepůvodní druh, motýlek klíněnka lipová, zástupce druhé letošní generace. Housenky klíněnky vytvářejí chodbičky čili hezky odborně řečeno minují v listech lip a při masivnějším výskytu způsobují skvrnitost a deformace lupenů:

Klíněnka lipová