Jak jsem potkal brouky (Díl CVIII. - Rokycany 41)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Rokycanské jaro běží na plné obrátky a úlovky jsou náležitě rozmanité. Řada dnešních fotografií pochází z jediné, velmi plodné výpravy za kořistí.

Štítonoš Cassida nobilis vyniká dvěma zlatými nebo zlatozelenými pruhy na krovkách. Vypadá opravdu vznešeně:

Štítonoš – Cassida nobilis

Krásný exemplář mandelinky trnité. Tentokrát bylo z čeho vybírat – venku jich bylo asi deset, v jednom případě hned tři vedle sebe:

Mandelinka trnitá

Zvykli jsme si, že české názvy bývají libozvučné. Na hladkokorovečníkovi by si ovšem člověk zlomil jazyk. Oč snadnější je vyslovit latinské Litargus connexus. Hladkokorovečníka obvykle najdeme na stromových houbách a pod kůrou, už jsme ho viděli na choroši, ale tenhle seděl ještě s jedním kamarádem venku na zdi:

Hladkokorovečník dvoupásný

Velkoštítník polní je drobné slunéčko, které se živí červci:

Velkoštítník polní

Další menší slunéčko, huňáček obecný, je zástupcem „chlupatých“ berušek. Mívá dvě skvrny na krovkách za štítem, na obrázku je ovšem čtyřskvrnná varianta:

Huňáček obecný

Poslední z berušek je býložravé slunéčko šestnáctitečné, které najdeme na kvetoucích bylinách, kde se živí pylem, padlím a rzemi:

Slunéčko šestnáctitečné

Bystře a ostražitě vyhlíží neurčený nosatčík z rodu Oxystoma:

Nosatčík – rod Oxystoma

Kovařík Prosternon tessellatum se vyskytuje na okraji jehličnatého nebo i smíšeného lesa, jak tomu bylo v našem případě. Larvy se vyvíjejí v trouchu jehličnanů a dospělci žijí na nejrůznějších rostlinách:

Kovařík – Prosternon tesselatum

Urodili se nám i drabčíci. Ontholestes murinus je z prezentovaných druhů největší. Je běžný v kompostech a dalších tlejících materiálech, kde loví larvy. Tak jako většina drabčíků dobře létá:

Drabčík - Ontholestes murinus

Drabčík Stenus bimaculatus je doma na vlhčích místech, kde se živí chvostoskoky, případně larvami jiného hmyzu. Lapání kořisti mu usnadňují vystřelovací lepkavá ústa, vymoženost, která rod Stenus odlišuje od jiných drabčíků:

Drabčík – Stenus bimaculatus

Mravencům podobný drabčík Rugilus mixtus. Pídili jsme se vlastně po jiném, ještě více „mravencoidním“ druhu Rugilus angustatus, u něhož teď vrcholí období výskytu. Angustatus se sice dostavil, ale nezapózoval tak, aby se snímek hodil k prezentaci. Pěkné foto mixta je tedy alespoň částečnou satisfakcí:

Drabčík – Rugilus mixtus

Další z větších drabčíků, Platydracus fulvipes, má vytažená křídla, protože se právě chystal odletět. Zdobí ho krásné kovově zelené až modré krovky a dva bílé proužky na zadečku:

Drabčík – Platydracus fulvipes

Drobný, nejvýše tři milimetry měřící střevlíček Tachyta nana žije pod kůrou starých stromů, nejčastěji ho nacházíme na borovém dřevu. Při běžné procházce bychom si ho asi nevšimli, do velikosti střevlíka Masoráda má opravdu hodně daleko:

Střevlíček – Tachyta nana

Číhající klíště sedělo se dvěma soukmenovci na lavičce na Stráni a dvě ještě visela na stéblu trávy hned vedle. A na další lavičce bylo co? Zase klíště. Začínáme mít pocit, že tihle krvesajové jsou inteligentnější a rafinovanější, než si myslíme:

Klíště obecné

Krásná babočka na závěr. Na paví oko je obecně vzato trochu brzy, ale někdo musí být první:

Babočka paví oko

Proti původnímu plánu zůstáváme v Rokycanech (CIX. díl)