Jak jsem potkal brouky (Díl CII. - Rokycany 36 - Slunéčka a spol.)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Dnešní blog věnovaný aktuálnímu dění je do jisté míry ve znamení slunéček, třetina snímků patří právě jim.

Začněme ale drabčíky. Tachyporus hypnorum se objevuje po celý rok, měli jsme ho už v podzimních a zimních dílech. Teď v předjaří aktivně létá a pobíhá po zdech:

Drabčík – Tachyporus hypnorum

Totéž platí pro drabčíka Xantholinus linearis. Tento druh a jemu podobné nyní zastihneme všude, často přilétají na zdi a včera jsme jednoho viděli na chodníku:

Drabčík – Xantholinus linearis

Kohoutek černohlavý už také vyráží na průzkum:

Kohoutek černohlavý

Vzorně vybarvený Hypera nigrirostris čili nosatec černofrňácký. Do nápadné zeleně se tento brouček odívá díky barevným šupinkám, jimiž je jeho tělo porostlé. U starších nebo příliš aktivních jedinců mohou být šupinky místy setřené, v minulosti už jsme takový exemplář s „lysinkou“ měli:

Nosatec – Hypera nigrirostris

Náš oblíbenec „Vincenc“ – po dvouleté odmlce se opět objevil. Našli jsme ho přesně tam, kde by měl být – pod kůrou na kusu dřeva:

Vincenzellus ruficollis

Drobný pýchavkovník Symbiotes gibberosus nepatří mezi komiksové symbioty, i když při troše fantazie by si v nějaké marvelovce zahrát mohl. Na krásné detailní fotografii s neutrálním pozadím bez porovnatelných objektů není poznat, že tento chlupatý sympaťák měří jen dva milimetry. Ukrýval se na plesnivé kládě pod odchlíplou kůrou:

Pýchavkovník – Symbiotes gibberosus

A nyní avizovaný průvod slunéček. Citrónově zbarvené slunéčko dvaadvacetitečné jsme zastihli na borové kládě. Je to druh živící se padlím:

Slunéčko dvaadvacetitečné

Jako další předstupuje jedna z mnoha variant slunéčka Adalia decempunctata, konkrétně varianta bipustulata neboli dvouskvrnná. Ta má, poněkud v rozporu s druhovým jménem, pouze dvě oranžové tečky na horní části červeného štítu. Na našem záběru ze strany se skvrna ztrácí, ale při pohledu shora je zřetelná:

Slunéčko – Adalia decempunctata

Slunéčko velké bylo ve střehu – při doteku ihned reagovalo vyloučením kapiček hemolymfy, která má odradit útočníky:

Slunéčko velké

A ještě dvě planetky, které také patří mezi slunéčka. Planetka čtyřskvrnná se často objevuje na jehličnanech, ale najdeme ji i na listnáčích:

Planetka čtyřskvrnná

Planetka dvojskvrnná má skvrny uprostřed, je o něco menší než čtyřskvrnná a vyskytuje se na podobných stanovištích. Oba druhy se živí červci:

Planetka dvojskvrnná

Blíže neurčená pobřežnice nebyla na pobřeží, ale v den naší výpravy se opakovaně objevovala na zdech a byla celkem přístupná fotografování. Ve svém přirozeném prostředí na březích řek bývá mnohem živější a než člověk zaostří, zpravidla někam odskočí:

Pobřežnice – rod Spaldula

Sametka rudá se na jaře rojí ve značných počtech prakticky všude – na zahradách i v lese, kde leze po stromech, pařezech nebo po klestí či podrostu:

Sametka rudá

Tmavoskvrnáč tečkovaný v tmavší variantě s výrazným pruhem – ten u světlejších jedinců obvykle chybí. Zachycený exemplář má plně vyvinutá křídla, takže je to samec:

Tmavoskvrnáč tečkovaný

Na závěr babočka admirál, majestátní motýl, který se objevuje již koncem zimy. Řadu let ji pozorujeme na stálém stanovišti na rokycanské Stráni – byla tam nyní, byla tam loni a v minulosti jsme jich tam někdy vídali celá hejna. Náš admirál zřejmě prošel bitvou, chybí mu kousek pravého křídla, věřme ale, že to byla bitva vítězná:

Babočka admirál

Také příště zůstaneme v Rokycanech. Venku je docela živo a mohly by se objevit další druhy (CIII. díl)