Jak jsem nepotkal brouky - Vločkový speciál

Hezky nám mrzne a valná většina našich hmyzích přátel se moudře ukryla do svých zimovišť. Nevadí, pro změnu se můžeme pokochat sezónní krásou sněhových vloček.

Svět sněhových vloček je neuvěřitelně mnohotvárný – ač základem každé vločky je šestihranná destička (to proto, že voda krystalizuje v šesterečné soustavě), je tvarová variabilita prakticky nekonečná.

K výchozí destičce se postupně připojují další molekuly vody, které se opět podřizují hexagonální krystalové architektuře, čímž za příznivých podmínek vznikají složité symetrické útvary – v ideálním případě krásné „pravé“ vločky – šesticípé hvězdice s členitými keříčkovitými rameny.

Výsledná podoba vločky závisí především na teplotě a vlhkosti vzdušné vrstvy, v níž vločka vzniká. Spektrum tvarů je velmi bohaté – kromě hvězdic neboli dendritů jsou to jednoduché destičky, jehličky, hranoly plné i duté, žebrované destičky a další. Spojováním, nárazy a tříštěním, natáváním a jinými procesy působícími během pohybu krystalu vzduchem vznikají nové, komplikované útvary. Vzhledem k unikátnímu souhrnu faktorů působících na každou jednotlivou vločku je přirozený výskyt dvou zcela identických vloček téměř vyloučený.

Ne všechny vločky jsou na makrosnímku konvenčně hezké, jsou však vždy zajímavé. I když jde o neživé objekty, jejich trvanlivost bývá velmi krátká a k vydařené fotografii je potřeba být pohotový a mít i trochu štěstí.

Podívejme se teď na Jakubovy ledové úlovky, pořízené bez speciálního vybavení, kterým disponují glaciologové.

Na úvod velmi pohledná klasická hvězdice:

Na dalších pěti fotografiích uvidíme různé příklady deformace nebo kumulace jednotlivých krystalů.

Tahle hvězdice neodvratně odtává ...

... zde máme shluky vloček spojených dohromady ...

...

Nepravidelně zformovaná vločka nepůsobí zrovna esteticky:

Tahle krasavice prošla cestou k zemi podchlazeným mrakem, takže je pokrytá zmrzlou jinovatkou, což jí přidalo na půvabu:

Velký vliv na výslednou podobu vločky na fotografii má úhel záběru.

Snímek kolmo shora zachycuje především obrysy...

... při záběru z jiného úhlu se vločka jeví mléčně bílá ...

... a lomem světla ve vzduchové bublině se může vločka „obarvit“:

Abychom mohli vločku vyfotografovat, musíme ji nejprve chytit. Metody lovu jsou různé – Jakub je chytá na vlněnou čepici nebo rukavici, kde se vločka zachytí ve vláknech, často se také vločky lapají na sklo.

Vraťme se k úvodnímu konstatování, že tvar vloček závisí na vlhkosti a teplotě. Při teplotách kolem minus pěti se tvoří jehličky, „klasické“ vločky se formují buď blízko nuly nebo při nízkých teplotách v rozmezí minus deset až minus dvacet stupňů Celsia.

Na následujících šesti snímcích můžeme porovnat diametrální rozdíly v utváření vloček, od jednoduchých tvarů až po velmi komplexní.

Jednoduchá jehlice vzniká za vyšších teplot:

Čtyři cípy této poměrně strohé hvězdice ztloustly vlivem jinovatky:

Konce této pěkné vločky se postupně vyformovaly do podoby polní lopatky či lékárnické špachtle:

Složitější rozvětvený dendrit ...

... a dendrit se štíhlejšími větvičkami:

Tento dendrit už připomíná větévky jehličnanu:

Na závěr několik vybraných hezkých exemplářů.

Tahle učebnicově utvářená vločka už taje, ale na půvabu jí to neubírá. Mohla by být předlohou pro Řád mrazivé hvězdy:

Krásný šperk. Být to tak brilianty, nepohrdli bychom:

Velká pravidelná vločka:

Jako by se ve vzduchu vznášely tančící figurky:

Početný shluk vytváří abstraktní kompozici, již by ocenil i samotný František Kupka:

Která z vloček se líbí Vám?

Trochu odborných informací najdete na tomto odkazu:

Odkaz