Ústavní soud nedávno vydal rozhodnutí ohledně střídavé péče o dítě po rozvodu. I když rodiče bydlí daleko od sebe, může být podle soudu dítě svěřeno do jejich střídavé péče. Aby jeden týden žilo v jednom městě, v jedné škole, v jedné rodině, a další týden zase úplně jinde. A to doufám, že jednou z podmínek rozhodnutí je, že oba rodiče jsou schopni se o něj dobře starat.
Podle mne takto pojatá střídavá péče nemusí být pro dítě prospěšná. Skutečně je nejlepším, když žije jeden týden v jednom bytě a druhý v jiném? Navíc si musí v novém prostředí zvykat i na nové partnery svých rodičů, případně i na jejich děti. To všechno dohromady může být velmi těžké pro všechny zúčastněné a být pro dítě zdrojem různých traumat na celý život. Výchovné metody rozvedených rodičů a jejich nových partnerů se také pravděpodobně budou lišit. Všichni víme, jak těžké je shodnout se na výchovných postupech i v případě rodičů žijících v poměrně harmonickém vztahu. Dítě může začít rozdílných výchovných metod rozvedených rodičů zneužívat a určitým způsobem je vydírat.
Co je to za rodiče, kteří se nedokážou v zájmu svého dítěte domluvit na tom, co je pro dítě prospěšnější? Proč o tom má rozhodovat soud, tedy cizí lidé? Mají tedy rodiče svého potomka vůbec rádi? Bránění styku s dítětem bývá většinou trestáním bývalého partnera nebo partnerky. V mnoha případech se to týká mužů, kteří se před rozvodem příliš o své dítě nestarali a často se i ke své manželce chovali všelijak. Když si našla nového partnera a chce i s děckem odejít, manžel najednou začne jevit o dítě velký zájem. To je tzv. pomsta ješitného muže. Stejně to ale může být i tzv. pomsta zhrzené milenky – odešel jsi, to máš za to. V obou případech jim vůbec nedojde, že trestají toho nejslabšího, nejzranitelnějšího.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby manželé dokázali udržet funkční rodinu pohromadě. Mám ale dojem, že se o to řada manželských párů ani moc nesnaží. Když už se však rozvedou, měli by se snažit rozumně domluvit a usilovat o to, aby jejich rozchod dítěti co nejméně ublížil. A o to by měly všemi způsoby usilovat soudy. Nerozhodovat o střídavé péči, ale třeba i tvrdě nutit rozcházející se partnery k rozumné dohodě.
Připomínám biblický příběh o dvou matkách, které se hádaly o dítě. Každá z nich tvrdila, že je její. Moudrý král Šalamoun soudce rozkázal, aby dítě rozpůlili a každé matce dali polovinu. Když se pak jedna své půlky vzdala, aby dítě zachránila před smrtí, rozhodl, že dítě je její, protože ta ho skutečně milovala a byla tedy jeho matkou. Rozhodla dle zájmu dítěte. K takovému rozhodnutí by měl soud vést rozváděné partnery, když ho nejsou schopni nalézt sami.
