Včera jsme vzpomněli 21. Srpen 1968. Dovolte mi osobní vzpomínku účastníka této události. Co jsem tehdy cítil, jak mne to poznamenalo?
moderni-dejiny.cz
Byl jsem tehdy předsedou nového Svazu vysokoškolského studentstva a člen předsednictva nově založené české národní rady. Při všech debatách s kolegy z VŠE, kterou jsem studoval, s kolegy ve Studentském parlamentu ČR, nebo s kolegy v ČNR jsem se ani jednou nesetkal s tím, že by někdo invazi očekával. Nikdo to neočekával. Nikdo to neočekával ani ve vedení KSČ, ani ve vedení státu, což byla velká chyba.
V létě jsem byl na cvičení vojenské katedry VŠE v Českém Krumlově. Účast na tomto měsíčním cvičení byla jednou z podmínek pouze roční základní vojenské služby po absolvování vysoké školy, jinak to nebylo k ničemu. Bylo krásně a na plovárně jsme dlouze státnicky rozebírali politickou situaci. Shodli jsme se na tom, že případná invaze není možná, protože by ji nepřipustily západní státy ani západní komunistické strany. Ani jedna z těchto podmínek neplatila a 21.8. byli tady. Co jsem tehdy cítil? Překvapení, strach, vztek, bezmoc. Z počátku převládal strach. Sídlo SVS na Senovážném náměstí bylo, spolu s dalšími dětskými a mládežnickými organizacemi, stejně jako sídlo ČNR hned na počátku invaze obsazeny. Na koleji jsem se bál zůstávat, protože jsem nevěděl, jestli neobsadí i ji, tak jsem se první dny skrýval u rodičů mé nastávající ženy, kteří v Praze bydleli. Po odletu prezidenta Svobody do Moskvy a zejména po návratu státního vedení do vlasti nastalo uvolnění. Všechny organizace a státní orgány začaly opět pracovat. Původní pocity se změnily do pocitu ponížení, který jsem měl až do převratu v roce 1989. Byla škoda, že se rok 1968 u nás nepodařil. Tehdejší spojenci by určitě nepřipustili „návrat kapitalismu v Čechách“, který přišel po roce 1989, ale i drobné změny, které dělal J. Kádár v Maďarsku by vedly k rychlejšímu hospodářskému rozvoji a určitě i k uvolnění společenského napětí, které u nás po celou dobu bylo.
Škoda to bylo také z toho důvodu, že tehdy ještě žilo v plné síle plno lidí, kteří vyrůstali, vzdělávali se a pracovali za první republiky, nebo v letech 1945-48 a věděli, jak funguje resp. má správně fungovat stát a podniky. Tito lidé se už většinou roku 1989 nedožili a dle mého názoru velmi chyběli. A ještě jeden pocit musím zdůraznit – zavřeného v kleci. Dnešní mladí lidé si neumí představit, s jakou dychtivostí jsme s mojí ženou naslouchali vyprávění prof. Chytila, kmotra mých dětí, který měl v Itálii provdanou dceru a každý rok ji navštěvoval. Nebo našeho rodinného přítele prof. Vencovského, který jako šéf poradců předsedy SBČS mohl jezdit na sympozia na západ a měl přístup k západní literatuře. I návštěva Budapešti, kde jsem měl provdanou sestřenici působila jako svěží vánek. Byl jsem také pravidelným posluchačem českého vysílání BBG, Deutschnelle a Hlasu Ameriky, i to mi otvíralo dveře do světa. Nikdy nezapomenu na dvě zprávy – když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu a když se Karol Wojtyla stal římským papežem. Při obou zprávách jsem plakal, tak mne to dojalo a měl jsem pocit, že přece jen nejsme pouze „třtiny ve větru se klátící“. Velký význam pro mne měla i německá televize, jejímž pravidelným divákem jsem byl. I ta mi otvírala svět.
Samozřejmě, že jsem občas měl pocit naprosté beznaděje. Vždyť ani Gorbačov s tím u nás nic neudělal. Teprve v roce 1988 jsem pod vlivem toho co se dělo v Polsku začal vidět světlo na konci tunelu, ale hodně daleko. Že to půjde tak rychle, to netušil vůbec nikdo.
Při této příležitosti nemohu nevzpomenout svého přítele, starého sociálního demokrata Stanislava Šulce. Zavřeli ho fašisté, zavřeli ho komunisté, ale byl to nenapravitelný optimista. Když jsem jel za maminkou do rodného Brna, vždy jsem ho navštívil. A když mne tam občas popadla chandra, utěšoval mne, že ještě on se dožije, že pojedou domů. Odůvodnění bylo velmi originální. Vždyť i ti, tehdy současní, vládci tomu nevěří a ví, že je to špatnost. A proč? Kdyby tomu věřili, nebo na to byli hrdí, už jsme měli něco a la Řád Vítězného 21. srpna (Řád Vítězného února existoval), a ten jsme neměli. Skutečně odjeli, on se však toho nedožil, ale měl pravdu. Škoda těch ztracených let. Velká průmyslová revoluce teprve začínala, a my jsme mohli být u toho. O to víc bychom si dnes měli vážit toho, že u toho jsme a svobodně. A ještě jedné věci bychom si měli vážit. Dokořán otevřených dveří do celého světa. Víc jak polovinu minulého století tomu tak nebylo.
