Působivé zamyšlení,  díky za něj. 

Taky děkuji

Petře, opět jste to pěkně napsal a jsem ráda, že Vám nikdy nechybí humor

S humorem jde všechno líp. Pravda, někdy se člověk musí do něho nutit

Všelijak "nemohoucí" nebo "závislí" na tom zpravidla bývají (mnohem) hůř než "my (zatím) zdraví". Ale i leckteří z nás tak trochu tuší, o čem píšete. I relativně zdravý člověk se může dostat do spárů manipulátorů, kteří jej omotají svými sítěmi. Velmi mnozí druhým nepomáhají proto, aby pomáhali. Často si vyrábějí poddané "z vděčnosti" (a dovedou toho v příhodnou chvíli náležitě využít). Jindy se pomáháním seberealizují (pomáhají podle vlastních představ či potřeb, nikoli podle představ či potřeb oněch "potřebných") ... jaký div, že o takovou "pomoc" bývá pramalý zájem. Vzbouřit se bývá obtížné i pro "zdravého", natož pro člověka s nějakým hendikepem. Nikdy to nebylo růžové, ale dnešní "dravost" moc optimismu neskýtá...

Naučil jsem se to u nevidomých. Jsou často soběstačnější než si myslíme a ochotník, který je popadne a třebas v dobré vůli někam vleče, jim není příjemný. Zvlášť když se jich během dne sejde povícero .

Takže nejprve slušně pozdravím a zeptám se, nepotřebuje-li pomoc. Často je to jen maličkost, např. nasměrování k vodícím bodům v chodníku.

Souhlasím. Mám nevidomého kamaráda a máte pravdu, čistou pravdu

Děkuji, Petře. Myslím, že důležité je si při pomáhání uvědomit, že se každý z nás může kdykoliv znenadání octnout na místě toho, kdo pomoc potřebuje. Myslím, že tady stoprocentně platí "Nečiň druhému, co nechceš, aby bylo činěno Tobě" ( a naopak).

Přesně tak! Problém je, že si člověk většinou nepřipouští, že se může dostat na opačnou stranu.