A je po maturitách

V rodinách, kde se připravoval potomek ke zkoušce dospělosti, zavládla radost a uvolnění. Tak aspoň u nás doma.

Louis de Funés v jedné ze svých komedií o četníkovi ze Saint Tropez skládá zkoušky. Zatím co se ostatní kolegové pustí do psaní, on si začne vybalovat psací náčiní - pastelky, pravítka, lepicí pásku, minutku, kterou si nastaví a pak začne zdobit první stránku volného listu.

Přitom se tváří velice sebejistě na rozdíl od kolegů. Když se po delším úvodu rozhodne začít, zjistí, že má prázdno. Teď už se netváří sebejistě on, ale kolegové, kteří svou práci pomalu dokončují.

Sice si už nevzpomínám, ve kterém z filmů o Cruchotovi (krišotovi), jak se hlavní postava jmenovala, se scénka objevila, ale vybavila se mi hned, když jsem začal psát o letošních maturitách.

I k písemné zkoušce je třeba se samozřejmě připravit, ale základ - gró je zkouška ústní. Svědčí o tom i „svatý týden“, který jí předchází. „Svaťák“, lišící se od běžného týdne větším počtem dnů, což závisí od toho, kde se v seznamu maturant nachází, se nemilosrdně zkracuje a každým dnem vzrůstá jeho napětí. Snad jen stoprocentní flegmatici jsou vyvedeni z klidu až v den ústní zkoušky. V lepším případě den před ní, při zjištění, že nemají co na sebe.

Připravující se maturant je hájený druh. Zatím co se ještě před měsícem podílel na všech domácích pracech, nyní si jeho povinnosti rozdělí ostatní členové rodiny, k nelibosti mladších sourozenců.

Kolem dveří jeho pokoje se chodí po špičkách a vstup je povolen jen na vlastní nebezpečí, v lepším případě z důvodů pozvání ke společnému jídlu.

Čím více se blíží den D, tím více potomek zjišťuje, co ještě neumí, a že večer před maturitou už neumí vůbec nic. A nepomáhají ani dobře míněné poznámky rodičů o tom, že to je normální, když líčí své zkušenosti před pětadvaceti lety.

A pak to přijde. Někteří ráno vstávají a oblékají si sváteční oblečení. Ráno vstávají i ti, co maturují až odpoledne, protože spát se stejně nedá. Zatímco na cestě do školy závidí všem smějícím se mladým jejich bezstarostnost, ve škole už jsou mezi svými.

Přichází přivítání a výběr maturitní otázky. Podle ní nervozita ještě vzrůstá nebo opadá. Po písemné přípravě na „potítku“ předstupuje před porotu a někdo nejistě jiný sebevědomě začne. Když maturant ztrácí půdu pod nohama, drží se doporučení zkušených kamarádů: hlavně nepřestat mluvit, a nenápadně se odklání od vylosovaného tématu a přechází na své území. Jeden z poroty, většinou ten z jiné školy, ale vrací zbloudilce nemilosrdně zpátky k původní otázce.

Jakmile maturant projde všemi povinnými i nepovinnými předměty, čeká na vyhlášení výsledků. Zkoušející se usmívají, zhodnotí maturitu a vynášejí rozsudky. Někteří nejsou potěšeni, ale většina si oddechne. Zkoušku dospělosti mají za sebou. Tváře se vyjasní a zkrásní úsměvem, štěstím a úlevou.  

Zatímco se maturant potil u zkoušky, doma se potí jeho rodiče. A aby je maturita úplně neodrovnala, začnou chystat slavnostní večerní přivítání. Vaří se, peče, uklízí a zdobí.  

Na slavnostní přivítání čerstvého absolventa jsou v některých rodinách pozváni i prarodiče. U dobrého jídla se rodina dovídá ještě teplé historky své nebo spolužáků přímo z úst účastníka. A rodiče přidávají také své zážitky, které vyplavou, a porovnávají maturity včera a dnes.

Večeři vystřídá dezert a rozhovor se posune k plánům čerstvého absolventa, které má do budoucna. Rodičům dochází, že přichází čas, kdy potomek vyletí z hnízda a domů se bude vracet ne každý večer, ale čím dál méně často, až jednou doma bude říkat někde jinde a k rodičům bude jezdit jen na návštěvu.