Špekáček. Špekáček? Špekáček!!!!!

Bitva o špekáček není největší bitvou těchto dnů. Není ani příliš důležitá, ani na ni nepadne vláda. Ani na ni neposílí vláda. Dokonce. Nejde o nic většího (ani menšího), než o naše žaludky. Těmi však prochází láska. Myšleno je původně k ženě, ale neplatí to i o vlasti? Mám určitou představu o tom, jak má špekáček vypadat, chutnat, jak se má opékat. Mám špekáček spojený s krajinou, ohněm, čerstvě uříznutým klackem a stanem. Chtěl bych v obchodě (a dokonce i hypermarketu) najít pod názvem špekáček opravdu špekáček, nikoliv podivnou hmotu pouze vzdáleně a v náznacích vypadající jako něco, o čem mi vyprávěla babička…

Vidíte, vlevo jsou telecí párky, alespoň mi to tak připadá. A vpravo cosi prodávané pod názvem špekáček. Ale výsledek opékání je naprosto strašlivý...iDnes

Máme „špekáčkovou“ vyhlášku od roku 2003. V jednoduchosti říká, jak má špekáček vypadat, co v něm má být. Netvrdím, že výsledek je ideální. Ale určitě se dá na běžný špekáček spolehnout více než před její platností. To se koupilo všelicos, co nad táboráčkem zahořelo jasným plamenem nebo chutnalo jako osmahnutý polystyrén.

Teď chce ministerstvo zemědělství zrušit „špekáčkovou“ vyhlášku. Důvody vypadají celkem logicky. Konkurence z ciziny, kam ruka českého legislativce nedosáhne, vozí do našich krajin právě ono „cosi“ pouze vypadající jako špekáček, ale maso a zvláště pak špek neznající. Zabaleno do igelitu a opatřeno lživou nálepkou „špekáček“ to pak klame spotřebitele. Cena je nízká a český kupující sahá po vůni prosté náhražce (to díky vakuové technice ani včas nezjistí) místo po domácí kvalitě. Což ničí producenty.

Ano, jistě, slyším ty námitky z internetových diskusí. Kdyby lidé kupovali uzeniny u uzenáře, nestane se jim, že dostanou hnusotu místo kvality a není třeba dělat složité předpisy o tom, že máslo je máslo, vídeňský párek vídeňský párek nebo špekáček špekáček. Takže si pak každý může za svou lásku nelásku procházející žaludkem sám.

Onehdá jsem někde četl – nesporně hluboce pravdivou větu – že když si někdo koupí uzeninu v ceně 35 korun za kilo i s daní, nemůže se pak divit, že to není uzenina. A pak další, daleko méně pravdivou, že proti hlouposti není recept.

Na což říkám něco jiného. Možná proti hlouposti recept není, ale proti lži by být měl. Slovo špekáček znamená něco konkrétního, co má určité vlastnosti a kvalitu. Je to slovo s historií, s vlastním příběhem. Má prostě a jednoduše konkrétní obsah. Samozřejmě žijeme v době devalvace slov a jejich rozmělnění, ale máme tomu jen tak ustupovat?

Slovenští přátelé na nás útočí a chtějí si špekáček prosadit jako svůj špekáček, regionální, slovenský špekáček. Já je chápu. Mají velmi přesnou a kodifikovanou recepturu, která dokonce předepisuje použité koření a dbá na kvalitu masa. Nejezdím za východní hranici tak často, abych mohl tvrdit, že to funguje i v obchodech. Snad ano. Třeba našli i způsob, jak lžišpekáčky vystrnadit z obchodů nebo donutit ke správnému pojmenování.

Jen se bojím, že když kterýsi z evropských komisařů dostane na talíř jeden slovenský špekáček a jednu hmotu (podle vzoru, co se za špekáčky vydávalo třeba v roce 2000) z českého hypermarketu XYZ, tak o název špekáčky přijdeme. Jeho gurmetské chťové a čichové buňky rozhodnou jasně.

S tím zmizí moje vzpomínka na táboráky a odkapávající tuk (což možná potěší kardiology). Nebo si pro ně budeme jezdit na Slovensko. Nebo budeme nakupovat výrobek s názvem „uzenina k opékání nad volným ohněm“.

Neříkám, že by se měly zakázat „uzeniny“ za levný peníz - to ať mi nikdo nepodstrkuje. Ale měly by se nazývat správně, třeba „částečně masná uzenina“.

A špekáček má zůstat špekáčkem.