Obří boty Malýho a Velkýho

Malej a Velkej jsou průvodci českého občana reformou zdravotnictví. Tato alter ega mluvčího ministerstva zdravotnictví Cikrta a jeho ministra Julínka nám všem vysvětlila, že všechno je naprosto skvělé. Oba hoši ale zapomněli dodat, že soudruzi z ODS někde udělali chybu a mají nikoliv koncepci, ale návod na obří boty…

Boty, čili chyby a nedodělky, to jsou hlavní znaky reformy zdravotnictví, kterou představili dva panďuláci Malej a VelkejiDnes

Nevládní organizace již shromáždily desítky příkladů, kdy poplatky ve zdravotnictví naprosto drtivě dopadají na některé skupiny obyvatel. Stalo se přesně to, co mnozí předpokládali. Poplatky samy o sobě, jako regulační opatření, totiž nejsou principiálně nesmysl. Když jsme u toho, tak odpor většiny opozice proti nim nebyl nikdy zcela zásadní ve smyslu absolutního odmítání – pusťte z hlavy obvyklá mediální zjednodušení. Klíčové vždy bylo, aby poplatky plnily to, co mají, tedy regulovat nadspotřebu. Místo toho drtí lidi, kteří jsou bezbranní. Abych to shrnul, o poplatcích v takové nebo onaké podobě diskutovala již minulá vláda, hledala přesné řešení. Ve chvíli, kdy ODS před volbami přišla s tezí o plošných platbách pro všechny a za všechno, diskuse se samozřejmě uzavřela a přišlo jednoznačné odmítnutí. Přes fakt, že to byla ČSSD, která platbu za pobyt v nemocnici již delší dobu zvažovala jako jeden z kroků rozumných reforem. To však novinářský svět vytěsnil a z toho pak plyne to zmíněné mediální zjednodušení.

Oč ale hlavně jde? Je to snadné. Především je nesmysl , aby se platilo u obvodních lékařů – což je jasné každému, kdo ví, jak jsou placeni. Mají totiž paušální příjmy za pacienty („v kartotéce“) a pokud něco účtují nad rámec těchto plateb, tak je to za speciální úkony, na které jsou poměrně tvrdé limity. Poplatky možná přinesou nějaké peníze navíc, možná zmenší fronty v čekárnách, ale neudělají zásadní změnu v přístupu ke zdravotnictví.

Naopak vytvoří tlak na to, že lidé budou obcházet obvodní lékaře a začnou se tlačit rovnou k lékařům odborným – ambulantním. Proti tomu již dlouhodobě existují administrativní překážky, ale jako u všech podobných opatření, i tady platí, že všechno dokáží lidé zvládnout. Jedny fronty se tedy přemístí do jiných front. Avšak to je z hlediska financování zdravotnictví spíše špatně, protože zatímco výdaje na obvodní lékaře jsou jakoby stále stejné, větší tlak na ambulantní odborné lékaře znamená obratem také růst nákladů systému.

Ale hlavně je potíž poplatků v sociální slepotě autorů systému. Jestliže klient některého ústavu sociální péče nebo domova důchodců se službami platí cca naprostou většinu svého příjmu zařízení a má kapesné kolem 1100 až 1500 korun, pak těžko může unést břemeno nových výdajů. Prostě mu na to nemohou zůstat peníze, je to matematicky i fyzicky nemožné. Navíc je pikantní, že právě toto jsou lidé, kteří dost dobře nemohou redukovat svoji spotřebu služeb – například již proto, že lékař do zařízení dochází jednou měsíčně a provádí kontroly klientů.

A jiný příběh – každý doktor připustí, že léčba dítěte v nemocničním zařízení v případě, že je přítomen jeden z rodičů, je snazší, pro nemocnici jednodušší, především také úspěšnější a tak dále. Prostě stojí systém méně. Malej a Velkej ale zavedli platbu nejen za ty dospělé, ale také za děti. Takže nejen, že si rodič musí vzít například dovolenou nebo neplacené volno, ale hromadí se další náklady. Přičemž můžeme samozřejmě argumentovat tím, že oba přece v nemocnici jedí, spí a tak dále – ale nebylo by alespoň v těchto případech dobré využít sociální cítění a případně i kalkulačku, spočítat si, že pro systém je vlastně dobře, když je rodič na místě, protože celkově je to levnější?

Základní omyl reformy zdravotnictví se ukazuje již po několika málo dnech. Je humpolácky provedená, bez rozmyslu a trochy sociálního cítění. Opravdu bych nechtěl být v roli úředníka nemocnice, který rodičům předčasně narozeného dítěte, které po pěti dnech v inkubátoru zemře, přinese složenku na několik stovek a řekne: „Plaťte“.