Špičatý vesmír

Některé obrázky letěly rychlostí světla, některé pomalu a jiné se vrátily (asi silnější plazmový pole, že jo) Ale to jsou jen otázky k rekvizitám. Když není pole, stačí stejně staré noviny. Překvapující je ta podoba. Náhodná?

„Tvý starosti bych chtěl mít, Jednooký posunul čerstvě natočený půllitr k Závozníkovi „a zkoumavě prohlížel zelenou oblohu. Napravo viselo Pětislunce , do něj sem tam ťuklo druhé, s dominantním plazmovým pole, zbytek slátaný. První Slunce plulo zelenými mraky, v závěsu za ním, jako na řetězu , se táhly další hvězdy .

Jedna, druhá, počítal hostinský, pořád jich je pět, ale jsou vyřízený a ta černá se úplně třepe. Obě Slunce se předháněla, které oslní větší kus planety. Jedno slibovalo víc než druhé, trumfovala se, soupeřila... Nějak se na sebe mračí, ale ještě nebudu sklízet stolky tam venku, ještě nebude pršet, „ řekl hostinský spokojeně.

„No aby ses nepřepočítal, na jednom slunci jsou velký erupce, má vady na kráse, zmenšuje se.“ Závozník sledoval nebe přes orosenou sklenici. „Taky sleduju že je menší a bledne, ale balí na sebe další tři vlasatice a tváří se, že vyhrává ... Ještě, že máme krále. Když jedno moc vyvádí, na chvíli ho vypne. Proto žijeme v klidu, bez voleb. „

„Máme Vánoce, budu dělat Hody. O to starej. Mrazák mám prázdnej. Pořebuju zvěřinu! Zajíce, hodně zajíců! Nějakou srnku, prostě, co les dá... „ Ozval se přísný hlas z kuchyně.

„Přibal mi láhev kyslíku, možná dvě a jedu“. Závozníkovi se pod zadkem roztočila vrtulka. Vyplul dveřmi přímo k trambusu. „Nechal s tu flašky“, volal za ním Jednooký. Závozník otevřel znovu kabinu a sahal po lahvi. Přikrývka z nanovláken vypadla ze dveří. Objevila se do ruličky stočená obrazovka.

„Cože? Ty máš Satelit? A kdo to platí?“ „Načerno, nemám to v plánu“, závozníkova vrtulka se roztočila, jak poposedl. „ Když mám dlouhou chvíli, hodím na anténu deku, má kovový vlákna a lovím...super. Našel jsem divokou planetu, je schovaná v Mléčné dráze tak daleko, že mi vynechává obraz i zvuk.

Někdy se vrátí obrázky deset, dvacet let staré.. Dělá to plazmový pole?Včera demonstrace: „Vládneme si sami! Chceme samostatnú stoličku!... Pak signál zmizel na třicet let v černý díře a ti, co si chceli sami vládnuť, teď šéfují sousedům.“ Některá událost přiletí bleskově, jiná se táhne jak dlouhé zabučení. A když se jim zasekne heslo: bude líp, bude líp.... To se fakt bavím.

„Ty vole! A co jim říkáš?“ „No, jsou takový binární, mají všechno dvakrát. Dvě oči, dvěma horními končetinami řídí auta, a dvě spodní moc nepoužívají. Nemají vrtulky, jen tak sedí na zadku. Nejsou moc zpoždění, dosud mají stromy a jmelí tam roste jen málo a vysoko. Tak lezou a trhají. Pro štěstí. „

„Pro štěstí? „ „Roste jim vysoko, a když se pod někým ulomí větev, má štěstí, že si nerozbije hubu. Tak si všichni dávají jmelí a všichni jsou šťastný.“

Jednooký moudře přikyvoval. „Všichni?“ „No politici tam pro jmelí nelezou. Hádají se o elektrický auta a hlavně o peníze. A vídám tam velkýho chlápka, co ladil čtyřlitrový motory. Měl kšeft na starý auta, na drahý veterány. Teď musí vysvětlovat, kde na ně vzal prachy. Vymlouvá se, kecá, a ty pohádky mu věří jen v časopise Zabroušenej ventil.

Není důležité co napsalI, ale to, co nenapsalI a napsat mělI. Ta jeho parta drží a drží pohromadě. Jsou sice jen čtyři, čtyři mušketýři , ale je jich plná televize. Špičatý kluci, vozí se na Hrad autíčkem velkým jak je můj trambus. Pošlu jim dárek Superbránou, třeba ho doručí: Kanystr benzínu a čtyři gumy.

S nimi to táhne jeden protinožec, medvídkář. Nejdřív vozil po světě vycpaný medvídky, to jsou dobří zákazníci. Nespěchají, nestěžují si, jsou spokojení, mlčí. „

„To musí nést slušný prachy.“

„Jasně, nese, říkám, že jsou nám podobní.“

„Taky řídí horníma auto?“

„Ne, naposledy v nich držel štafle .... Jednomu generálovi vypnul zvuk. Jako medvídkovi. Kabaret. A generál mlčel, nestěžoval si a vypadal spokojeně...

Elektrický motor trambusu jemně bzučel, na obrazovce kokpitu se promítaly okolní planiny, uschlé keře a zkroucené stromy. Pařezy. A jmelí. Tady už teče zelená krev, cedil Závozník mezi zkaženými zuby.

Po stranách zelené ulice stály dřevěné stánky. Prodávali tam zelené větvičky s bílými kuličkami. Měly stříbrnou barvu, ty drahé, byly natřené do zlatova. „Za kolik? „

„Za 60! „ „Ještě před pár lety stály bůra. „

„To víte, inflace, zdražuje energie, sluníčka málo svítí, někdy se perou, někdy jsou vypnutý , nic jiného tu neroste. „Že tu neroste?“ Mračil se závozník. „Co jmelí, co platy politiků... „

„Kde máš ty zajíce, „ ozval se přísný hlas z kuchyně. „Promiň, nejsou. Les nedal, les není. Ale vezu ti jmelí. To drahý, zlatý. Budeme mít štěstí. „