Malá zdrojová populace

Docela vtipná bajka kde na krátké ploše nevadí, že protagonisté chvíli létají a chvíli chodí dveřmi.

Doktorka Bubo měla srdcovitý závoj kolem kulatých očí a tak měkké peří, že za letu do malé ordinace v kostelní věži nebyla téměř slyšet.

Byl srpen, ordinace plná mláďat. Doktorka měla na fonendoskopu přivázanou plyšovou růžovou myšku. Malé sovičky Tyto alba měly oči jen pro myšku a neviděly skřínky s injekcemi, lékovkami, obvazy. Nebály se, když jim doktorka studeným naslouchátkem projížděla peří nad srdcem, proklepávala plíce, řekni „á“, vyplázni jazyk..

Pediatrů bylo na okrese málo, méně než sov pálených. Sovy Tyto alba mizely jak sníh na jaře a o lékařské prohlídky byl proto velký zájem.

Za chvíli bude zvon odbíjet půlnoc a nedá se pracovat. Bubo zavře ordinaci, bude čas sehnat něco k jídlu. Z věžního okénka dohlédla na blízký les, zalitý měsíčním šerem. Jen pokácené stromy, pařezy...

Při posledním zhoupnutí zvonu se objevil ve dveřích ordinace velký kulhající výr. „Zase jste byl lyžovat, pane Boubíku?“ řekla překvapeně. „Zase na Kronplatzu? Zase zlomená noha?“ „Kdepak lyže, zamotal jsem se u komína u Precheze,“ odpověděl smutně výr. „Nevím, co tam vaří, ale mají hodně jedovatej kouř, ráno i v noci. Hned jsem byl dole...“

Doktorka vyšetřovala oteklou nohu: „Asi zlomený vratiprst. Nebo vykloubený... Musíte na traumačku, do nohy nevidím. „ Vyplnila žádanku, pak druhou a kopie podala pacientovi.

Boubík čekal nerozhodně s papíry ve dveřích. „ Já vím, spousta papírů, hodně schodů, ale na sanitku nemáme. Držte se! Vás výrů taky moc není a vaše zdrojová populace už nemůže být menší....Psaly to noviny.“ Vyprovodila Bubo pacienta a vylétla z věže nad Jezerní Lhotou:

„Všechny vikýře zabedněné, ani jeden strom se šikovnou dutinou,“ pozorovala vesnici pod sebou. „ Kde mají ti mladí bydlet? Mají zakládat bytová družstva? Sovice sněžné hnízdí na zemi a výrovi stačí skalní římsa. Ale není nad opuštěnou stodolu, kolnu..“

Usedla na strom osiřelý mezi pařezy. Bubo uměla lovit, najít kořist v úplné tmě, ale kde nic... Hraboši a myši mezi pařezy zmizeli. Začalo svítat a Bubo, se vrátila domů s prázdnou taškou.

„ Kde je můj kartáček na zobák? Že jsi použil můj Sonycar ? „ „ Já jsem myslel...“ ozval se překvapeně spolubydlící. „Je mi jedno co sis myslel, Bubáku, na tvůj zobák patří tvůj kartáček! Nesehnala jsem nic k jídlu. Skoč k řezníkovi. A sundej ten žlutomodrý prapor co, visí na baráku. Pikadon na to teď posílá policajty.. „

Bubák položil provinile sonický kartáček, vzal nákupní kabelu a letěl. Rozednilo se, začali dotírat denní ptáci. Všiml si, že místo praporu svěšeného z radnice se objevují dvojbarevné obdélníky kreslené křídou na chodníku. Nahoře modrá, dole žlutá. A naštvaná policie na rozkaz Pikadona mazala tu modrou, i žlutou...

„Co říkáte parlamentu?“ Bubák platil dvacet deka hovězího. „Červený veverky se tam nedostaly“ balil řezník maso do papíru. „Všechny se vystěhovaly z Vykácenýho lesa. Na pařezech si nejsou moc jistý! Nezbyla tam ani myš !“

„To vím“, dal Bubák maso do tašky. „Asi jste chtěl říct rezavý veverky ?“ „Ať jsou třeba fialový,“ víte dobře, koho myslím, mručel řezník, „ kam se jenom vrtnem? Všichni nejsme jako čápi, ti na podzim zvednou křídla a frr... Všichni odlétnout nemůžeme!“

Bubo začala krájet maso k večeři: „ Zlikvidovali domácí chov bažantů. Dvacet tisíc kachen z farmy U rybníka mělo ptačí chřipku....Koroptev už ani nezahlédneš. A nás už taky moc není, ani naše zdrojová populace nemůže být menší....“

Kulaté oči v srdcovitém závoji posmutněly.