Dobrý skutek

Opět jedna šuplíková povídka. V létě ji na ČR2  přečetla H. Pawlowská ,ale trochu ji zredukovala. Tady je tedy celá a třeba Vás pobaví. 

                                                  Dobrý skutek.

Dlouhé vyzvánění zvonku u dveří, které ve mně ještě stále evokuje vzpomínky na bojové poplachy  z dob před osmnácti lety , kdy jsem chránil v zeleném stejnokroji klidný spánek pracujících, oznamoval příchod Vendy. Nikdo jiný totiž ve stejném stylu nezvoní, všichni ostatní  kamarádi jsou normální. ”No jó !”, řval jsem na něj z okna a doufal, že mě slyšel a nepískne mi poplach podruhé. Lhal jsem sám sobě, že takový blb není. Je. Mizerně slyší, proto neslyší vlastní odporný způsob zvonění, proto neslyšel mé volání. Seběhl jsem rychle dolů, samopal jsem si vyjímečně nebral. Zajeli jsme ke garáži a zapojili přívěsný vozík . Zkontroloval jsem světla a vyrazili jsme. Cíl naší cesty byl vzdálený asi padesát kilometrů a nacházel se v Polsku. Za ”granicí panstva” si totiž Vaškova žena vyhlédla skvělou( ”No Marku, fakt báječnou, a za pár šupů!”) sedačku. Problém byl ovšem v tom, že jejich malý Opel corsa nemá kouli na vlečení přívěsu a do kufru se nesloží víc než, dvě basy piv, jak sám Vašek popisuje kapacitu jejich vozu. Vzpomněl si tedy na mého sovětského bratra do nepohody ( Lada 1500) a současně na jeho tažné zařízení a vozík. Po zkombinování těchto údajů si dal co by programátor CNC obráběcích strojů analyticky dohromady, že jeho oheň rodinného krbu budu zachraňovat já .

Vysvětlil jsem mu, kolik litrů benzinu proteče žigulíkem při jeho provozování s vozíkem a udělal mu předběžnou kalkulaci. Byl spokojený . Cena za benzin byla odpovídající spotřebě auta, vyrobeného na ”vastoke” v dobách, kdy se na nějaký litránek nehledělo. Amortizací patnáct let starého šrotu jsem ho nezatěžoval a dovolil jsem mu úhradu několika piv v místním pohostinství. Na hranicích jsme byli celkem rychle, provoz byl minimální, byla sobota. Na trhy už lidé necestují zdaleka tolik co dříve a ceny benzinu se srovnaly. Konečně si s polskými spolučekateli na cestě ke kapitalismu nemáme co závidět. Snad jen ty sedačky, kdyby u nás Ikea zlevnila…

Celník si roztržitě prohlédl pasy a poslal nás do polského okénka. Tam probíhala ranní siesta, takže jsme jen přátelsky zamávali a nerušeně pokračovali v jízdě za vysněným nábytkem.

Do vesnice, nebo možná malého městečka, jsme dorazili kolem desáté. Obchod byl zarovnaný nábytkem všeho druhu. Byly tu sedací soupravy, kuchyňské linky, nábytkové stěny, prostě kompletní sortiment. Navíc byly snad jen umělé květiny a lina. Véna se protáhl špalírem křesel a přihlouplou formou jakési změkčilé češtiny budil dojem, že mluví polsky. Stará prodavačka se mile usmívala a podobně přihlouplou formou jakési tvrdé polštiny mu rádo-by česky odpovídala. Začínal jsem rozumět tomu, proč mají bývalé státy Varšavské smlouvy naučit mluvit své vojáky anglicky.Vašek se starou paní probírali finesy obchodu a já si očichával květiny. PVC dnes vůbec nevonělo, mělo mě to varovat.

Naložilii jsme sedačku do vozíku, což by se  zdálo jako jako jednoduchý  stěhovácký úkon, nebýt toho, že kapacita  ložné plochy už od pohledu hrubě nekorespondovala s velikostí sedací soupravy. Českým fenoménem , který v nás rozvíjela systematicky předrevoluční společnost,je improvizace. No a co se v mládí naučíš… Přetékající vozík  připřažený za žigulíka si nakonec s nákladem poradil a my jsme mířili domů.

Fronta aut  byla zhruba stejně dlouhá jako ráno a odbavování probíhalo rychle. Celníci byli už po snídani, svačině a trpělivě čekali na pauzu na oběd. Nemysleli to tedy rozhodně zle, když chtěli  pro splnění těch nejmírnějších požadavků pro překročení hranic,  vidět naše pasy.

Vašek se přesto orosil smrtelným potem a v zápětí to komentoval. ” Ty vole!.  Já tam nechal papíry !” Dál se šacoval a celník v dobré náladě jen mávl a nechal nás projet jen na můj pas. Vendovo hledání bylo autentické až dost. Stáli jsme na parkovišti na české straně hranic a přemýšleli, co dál. Můj veskrze veselý nápad, ať se vykašle na malicherných pár stovek, řidičák, pas, občanku a kreditní kartu nebyl Vaškem oceněn. Nejen že se nesmál břitkosti a genialitě mého smyslu pro humor, ale podivně ztuhl a masíroval si klouby. Licitovali jsme o možnostech. Ta optimistická mluvila o poctivosti nálezců a velkomyslnosti celníků. Byli jsme optimisté. Otočil jsem auto a ten den podruhé se snažil překročit hranice do Polska. Muž v uniformě si nás změřil pohledem a natáhl ruku skrz okénko. Dal jsem mu svůj pas. Čekal a dál si nás lustroval očima. Bylo zřejmé, že nás už dneska viděl zbytečně často v malém časovém horizontu. Vaškův pas prostě chtěl, byl umíněný jako malý kluk. Možná začínal sám sobě připadat jako  klíčová osoba při vyšetřování pašeráků nábytku. Nicméně nebylo v našich silách mu nabídnout víc, než jeden pas. Vašek vystoupil z auta a co možná nejsrozumitelněji a apelujíc na lidství se pokoušel celnímu úředníkovi vysvětlit své malé drama. Celník ho vyslechl, politoval a nedbal. Ještě v celním prostoru naší vlasti jsem otočil auto a za chviličku jsme opět stáli na našem oblíbeném parkovišti. ” Nedá se nic dělat, počkáš tu s vlekem a já jedu sám. Třeba tam ta babka ještě bude a třeba papíry ještě nikdo nesebral.” Vašek rezignoval a malomyslně mi pomáhal odpojit přívěs. Celník se tvářil neutrálně , když si do třetice prohlížel  moji fotku v pase a z čirého furiantství mi popřál šťastnou cestu. Polský celník  mi jen pokynul, ale bylo vidět, že mě jako stálého klienta také poznává. Připadal jsem si jako drogový dealer  v akci. Rozvášnil jsem vyhrkaný motor žigulíka k ostrému sprintu. Potencionální pokuta mi v dnešním zdařilém dni nepřipadala  na obtíž. Přemítal jsem o tom, kde jsem mohl být a co jsem mohl dělat, kdybych před dvaceti lety nepoznal toho blba, co mu eufemisticky říkám kamarád. I bez křídel fantazie byly všechny možné varianty lepší, než tohle sobotní pašování nábytku. U krámku jsem byl těsně před dvanáctou. To bych doma těsně stíhal oběd a tady jsem těsně nestihl konec pracovní doby hodné paní z polské Ikei.

Pracovala do půl dvanácté, na to, že je sobota ,to nebylo až tak překvapivé.Přesto jsem šetřil své zdraví a vědouc, že skrývat své emoce mu škodí, jsem nadával nahlas. ( Konkrétně šlo o jadrné výrazy , popisující  mé zklamání  z kamarádova  neštěstí, z lítosti nad krátkou pracovní dobou krámku a z lítosti nad  sebou samým.)

Když jsem se uklidnil, pokusil jsem se něco racionálního vykonat. Jal jsem se tedy studovat dveře obchodu a s úlevou jsem si během pár minut zapisoval adresu  majitelky. Nevěděl jsem, jestli je to k něčemu dobré, nevěděl jsem, jestli jsem schopný ji nalézt, ale šance to byla. Na papírku jsem měl napsáno Myslakowice a to bylo z Jelení Gory jen kousek. Potud bylo pátrání hračkou. Dál jsem musel skloubit své komunikační schopnosti se  slovanskou pospolitostí  soukmenovců z bývalé PLR. Nesklouzával jsem k českým variantám polštiny a mluvil pomalu. Po dvou méně zdařilých pokusech jsem narazil na paní, která pracoval kdysi u nás v textilce a česky rozuměla ještě docela dobře. Dílem náhody znala  i ulici, kde prodavačka bydlí. Děkoval jsem jí květnatě ještě v autě. Takovou náhodu je třeba náležitě ocenit.

Nalézt číslo domu bylo snadné. Mé sebevědomí bylo nadopované. Mé podvědomí cítilo, že pýcha předchází pád. Hodná paní měla na zvonku napsané: M.Lucznik. Otevřela mi téměř v zápětí a vypadala, že na mě čeká. Byla oblečená a obutá, připravená k odchodu. Byla uplakaná a přerývaně mi sdělovala , že její pes umírá, že je moc a moc nemocný.

 Nevěřil jsem, že mé lingvistické schopnosti jsou po jednom dopoledni až takové, ale bylo to tak. Navíc psa držela  v náručí a vypadala , že bude každým okamžikem kolabovat společně s ním. Na oplátku jsem se jí pokoušel popsat důvod své návštěvy a i ona vypadala,  že mi rozumí. Internacionální  jednota tu byla zpečetěna lépe než kontraktem v bývalé RVHP.

Naložil jsem jí do auta a nechal se navigovat k veterináři. Signály vlevo a vpravo mi šly dobře. Absurdnost situace dovršil doktorův verdikt:exitus. Paní Luczniková byla evidentně zdrcená. Klepala se a dál svírala oříška v náručí. Veterinář jí věnoval tlustý černý pytel a poroučel se.

Když jsem stál s lopatou v ruce a kopal oříškovi hrob, neměl jsem už sílu na rvačku s osudem. Dnešek byl prostě ujetý už od rána a určitě na to lze aplikovat nějaký Murphyho zákon. Hodná paní stála vedle mě, plakala a třásla se . Uložil  jsem pytel se psem  do země a díru zase zaházel. Ve vzduchu byla smíšená komičnost mé a potažmo Vaškovi situace s tragičností  a pietou majitelky psa. Dlouze mi děkovala , držela mě za ruce a  stále si něco drmolila polohlasem sama pro sebe. Snad prosila o volné místo v psím nebi.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme byli konečně v obchodě s nábytkem. Já i paní Luczniková na čtyřech , oči na stopkách a výsledek nulový. Lezli jsme po podlaze, nakukovali  pod každou židli, vytahovali zásuvky. Technici z kriminálky by nebyli důslednější. Verdikt byl jasný. Vašek zůstane bez pasu a ostatních dokladů dál.

Byl jsem vyčerpaný. Odvezl jsem prodavačku domů a odmítl její pozvání na kávu. Rozloučili jsme se jako dobří přátelé. Tušil jsem, že mé setkání s touto ženou bylo to nejlepší, co mi dnešek dal. Byla dál smutná, ale i přes ten její žal z ní bylo cítit to dobrosrdečné lidství, které s sebou nosila životem.

Na ”granicu panstva” jsem přijel ve zvláštním rozpoložení. Vaška  mé povídání o hledání prodavačky, veterináři a hrobařině  nebude asi příliš zajímat. Důležité je pro něj jen shledání s papíry, a to mu neumožním. Mě ta stará paní obohatila o něco, co se nekoupí za všechny peníze všech  prodaných sedacích souprav, co jich jen v Polsku mají. Na  polského celníka jsem se vesele  zubil. Taky byl rád, že mě zase potkává. Razítko mi umístil vkusně a souměrně s těmi ostatními. I na naší straně bylo shledání  radostné. Zavtípkoval jsem něco o pervitinu v kufru a vyrazil na parkoviště na české straně.    

Na obrubníku chodníku seděl Venda, zády se opíral o vlek s nábytkem a přihlouple se usmíval. Hloupý škleb nesouvisel přímo s jeho intelektem, ale s promilem  alkoholu, které nadopoval. Když mě uviděl vstal a volal : ”Ty se budeš asi kámo zlobit, ale já ti musím něco říct.”. Potom udělal pohyb, kterým se ve westernech loví kolty a namířil na mě peněženku. ”Byla zapadlá v tadytom křesílku,no. Asi sem jí tam při tom nošení ňák zašmoulal, nebo co.” Přes rozcuchané vlasy se na mě smály jeho šťastné a opilé panenky modrých očí .

Večer v hospodě jsme s Vaškem celou  anabázi zredukovali na polovinu a i tak nám nikdo nevěřil. Nepřekvapilo mě to . Za to se mi ale podařilo sehnat štěně pro jednu hodnou smutnou paní.