Zlatonosná insolvence

V hektickém předvolebním mumraji zvyšování platů kde komu a slibů kde čeho si premiér Sobotka spolu s ministrem spravedlnosti Pelikánem posteskli, že se jim bohužel nepodařilo prosadit novelu zákona o insolvenci. Buďme tomu rádi!

Do arzenálu výpalného obligátně nabízeného voličům za jejich přízeň v den D byla novelizace insolvenčního zákona zařazena poté, co si principálové naši politické scény uvědomili, že i dlužník má přes svou pošramocenou finanční pověst stále neposkvrněný volební hlas.

Lump anebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina...

Začnu vtipem. V jedné odlehlé horské vísce žili byli dva komunisté Franta a Karel a ti spolu založili odloučenou komunistickou buňku. Každý pátek se scházeli u jednoho stolu v místní krčmě a vedli schůzi. Franta byl předseda, Karel pokladník. Jednoho dne soudruh Karel takto promlouval ke svému spolusoudruhovi: "víš, Franto, ty jsi předsedou už celá léta a já bych si to chtěl taky zkusit."

"To nejde, Karle, víš přeci sám jak je kumulování funkcí nebezpečné."

"Tak já bych ti dal toho pokladníka a je to. Prostě si to přehodíme. Aspoň na rok."

"Nu dobrá, navrhnu to dneska na schůzi a uvidíme."

A co řekl, to také večer splnil: "dobrý večer, vážení soudruzi, zahajuji dnešní členskou schůzi a předem všem děkuji za hojnou účast. Jako první bod programu zde máme návrh tady přítomného soudruha Karla, abych se já stal pro příští období pokladníkem. Kdo je pro?"

Oba zvednou ruku, Franta to přepočítá a kývne: "děkuji, schváleno jednohlasně. Jako druhý bod tu máme návrh, aby se přítomný soudruh Karel stal předsedou naší buňky, kdo je pro?"

Karel třepotá rukou ve vzduchu jak o prvního máje, jenže Franta hledí kamsi do stropu, pak za výčep, rovná si papíry na stole, nevidí, neslyší: "Děkuji, je někdo proti?" a sám zvedne ruku.

"Musím konstatovat, že tento návrh nebyl přijat a předsedou tedy zůstávám nadále já, děkuji, končím schůzi."

Karel na něj hledí jak proletář na cizí svačinu a pak zkřiví tvář do pláče: "proč jsi mi to jen Franto udělal, proč? Po všech těch letech, přes naše kamarádství a společné pijatiky. Proč?!"

"Ale to se mýlíš, Karle. Já jsem chtěl, a moc jsem chtěl. Ale viděl jsi sám: NEPROŠLO TO!"

Proč o tom píšu. Všimli jste si někdy jak často politici říkají: pokud se nám to zvýšení platů podaří protlačit, chtěli bychom to snížení daní prosadit, najdeme cesty jak to uzákonit. Člověk by měl pocit, že na jedné straně v parlamentu sedí ona strana dobra a proti nim za stolem takové ty karikatury břichatých finančníků z Wall Street, v cylindrech, doutníky v hubě a s chlupatou křivou rukou držící měšec se znakem dolaru. Ta ona politická strana nám vlastně podsouvá, že ona navrhuje všechno to správňacké, ale mimo ní bohužel v parlamentu a v opozici sedí jen samí bezcitní, lakotní draci, kterým je štěstí běžného občana naprosto u zádele, a že pouze tě prvním statečným rytířům vděčíme za to, že ještě žijeme alespoň trochu důstojně a že nevybíráme slupky od brambor z popelnic před Všesvazovým domem průmyslníků, bankéřů a lobistů. Ani tentokrát neopomněli Sobotka s Pelikánem zdůraznit, že proti zákonu o insolvenci byli zástupci poskytovatelů půjček a že zákon je třeba protlačit ihned po volbách, pokud má nabýt účinnosti od roku 2018 a potom kdo, když ne oni, tedy volba je tu jasná, že.

Nabídni mi ve tmě svou ruku a já ti ji urvu až u samého ramene...

Insolvence v dnešní podobě je nástroj, který má hříšníkům pomoci vybřednout z dluhové spirály. Probíhá zjednodušeně tak, že dlužník je pět let pod finanční kuratelou insolvenčního správce, jsou mu ponechány prostředky nutné k zajištění svého živobytí včetně rodiny, ale nesmí si sám sjednávat další finanční transakce, veškeré peníze navíc jdou přednostně k umoření dluhu a za to získává zastavení nárůstu penále a úroku z prodlení, je zmrazen výkon exekucí a umazány 2/3 dluhů, tedy rozuměj, o to jsou okradeni ti věřitelé, kteří mu v minulosti v dobré víře cokoliv půjčili, byť by jim dlužník i o své situaci a záměrech neplatit lhal jak profesionální partyzán.

Pokud není možno ze strany dlužníka věrohodně doložit schopnost splatit ani onu 1/3 dluhů, přistupuje se ke konkurzu, kdy jde do dražby veškerý dlužníkův majetek, včetně případného domu, jsou mu zrekvírovány úspory, např. ze stavebního spoření, životního pojištění aj.

A to se právě nelíbí oněm myslitelům, kteří hlásáním "rovných příležitostí pro všechny" chtějí de facto zlegalizovat bezuzdné okrádání všech věřitelů bez náhrady.

Ministr Pelikán to formulovat zhruba takto: V konkurzu končí lidé, kteří nemají z čeho splácet a ani NEMAJÍ MOTIVACI si svůj příjem hledat, protože by si nezvedli životní úroveň, ale vydělané peníze by šly na splácení dluhu.

Tedy ministr nám prakticky říká, že chápe lidi, kteří nechtějí svou prací ZBYTEČNĚ splácet své vlastní dluhy a proto je třeba hledat cesty, jak jim je odpustit úplně. A našli, moji milí rádcové, věru že našli.

Zloději v taláru...

Návrh nového zákona o insolvenci tedy navrhuje tři formy oddlužení a to podle hroší kůže dlužníka na tři, pět a sedm let.

V prvním případě, by dlužník zaplatil polovinu svých dluhů a po třech letech trocha utahování opasků při nezabavitelném minimu by byl delikvent volný jak Kájínek. U tříčlenné rodiny je ono minimum bezmála 17 000kč/měs., u čtyřčlenné potom cca 18 500kč/měs. Při součtu příjmů rodiny např. 23 000kč (7600kč žena na mateřské + 15400kč mzda otce) si čtyřčlenná rodina může dovolit zatnout sekeru 320 000kč, rodiče s jedním dítětem dokonce bezmála 440 000kč, při společném příjmu 25 000kč je to potom 470 000kč u čtyř lidí a u tříčlenné rodiny 580 000kč a za tři roky jste čistí jak po Klausově amnestii. No schválně, které mladé spořádané rodině s dítětem se kdy podaří naspořit si za pouhé tři roky bezmála 600 000kč, přesněji odkládat si 16 000kč měsíčně?

Ještě obludnější čísla na vyplují ve variantě druhé, tedy insolvence na pět let s povinností splatit alespoň 1/3 dluhů. Tam je to při příjmech 23 000kč/měsíčně a dvou dětech dluh 816 000kč, při jednom dítěti srovnáte své bývalé rozmary ve výši cca 1 100 000kč. Při příjmech 25 000kč a se dvěma dětmi jste OK při dluzích 1 170 000kč a s jedním dítětem a manželkou vám stačí pouhých pět let na splacení dluhu téměř MILIONU A PŮL! Co by za takovou pětiletou hypotéku na byt dala jiná poctivá rodina, která má ale bohužel tu smůlu, že dluhy nedělá a na obecní byt tím pádem současně nemá ani nárok.

Ovšem naprosto magická bomba je varianta číslo tři, tedy na sedm let. Tam se vůbec neuvažuje o tom, že by dlužník snad něco svým věřitelům splácel či dokonce, nedej Bůh, dokonce i pracoval a rovnou se mu dluh v JAKÉKOLIV výši umaže zčistajasna za pouhý paušální poplatek jedné tisícikoruny měsíčně jako hostii insolvenčnímu správci. No neberte to, když je to v akci, že? Nutno ještě podotknout, že takový nepracující nezbeda má samozřejmě přitom všem ještě nárok na tučné socdávky a sociální bydlení včetně placených energií je samozřejmostí. Buďme trochu solidární, vždyť přeci nikde nepracuje a ani v budoucnu nikdy nehodlá!

A že solidární budeme, to si pište fixou na čelo. Protože při objemech takto masivně prominutých dluhů se ta účetní stránka Má dáti musí nutně někde ozvat. Podnikatel určitě není charita a nevede svůj obchod za účelem dobrého pocitu z vyhulených gamblerů a jejich početného potomstva. Tedy se ty ztráty někde objeví. A kde, to už tušíte asi také. Ve zvýšených cenách a taxách na všechno, z čeho tito oddlužení vyčúránci dávno před námi vyzobali všechny rozinky. 

Na závěr volební hesla ANO a ČSSD: Teď, nebo nikdy, Měníme zemi k lepšímu. Tak co mění? Nebo jen sprostě okrádají poctivé pracující a podnikající na úkor těch druhých?