Zlatej socík

Znáte ten otřepaný vtip. Vnouček se ptá: "dědo, jaký byl vlastně ten socialismus?" "Zlatej, chlapče, zlatej" A zarytí rádobydemokraté s bolševickou dušičkou se u toho potutelně kření a světácky pokyvují hlavami. Tedy pojďme na to.

Soběstačné bláznovství

Soběstačnost je pro obhájce socialismu magické slůvko, s kterým rádi mávají jako s fanglí o prvního máje. Ve skutečnosti se jedná o mýtus s příchutí jedu. Být soběstačný znamená zabezpečit se vlastními silami, nikoliv umět si všechno vyrobit sám. Můj kamarád byl v 90. letech na toulkách po rumunských horách. Vyprávěl mi, jak pobyl v jedné vsi: chlapi dělali v lese, pokud byla práce. Do nejbližšího města to bylo daleko, pořádné cesty nebyly. Žádný obchod, infrastruktura, minimální civilizace.Ti lidé dřeli od rána do večera na políčkách a u dobytka. A v noci si úrodu ještě hlídali proti zlodějům z jiných vesnic. Prakticky všechno co mohli si vyráběli sami, dokonce i tkali látky. Všechno si půjčovali. Děravý sud s dešťovou vodou na dvoře místo sprchy, latrína na hnojišti, brambory místo peněz. Víš, oni museli být soběstační, jinak by nepřežili. Ano, o tom to je. Kdo nemá na to aby si něco koupil, ten si to vyrobí ze zbytků. Taky soběstačnost. Dnes jsme v zemědělství soběstační na nějakých 70-75% a je to rozhodně vyšší průměr  Evropy. Například sýrařská velmoc Francie dováží 40% své spotřeby sýrů. Ovšem za komunistů to nebylo lepší, naopak. Např. v letech 1974-1984 jsme vyváželi dokonce 2x méně produktů než v současnosti. Kde tedy ty plody našeho zemědělství byly? Na pultech těžko, tam se bralo co zrovna bylo po ruce. Hospodyňky vařily z toho co na ně zbylo a ne co by samy chtěly. Dokonce se neříkalo "jdu nakupovat", ale "jdu shánět". "Hele a kdyby něco bylo vem mi taky". A ani se nemuselo říkat co, však ono se už vědělo, že je to "cokoliv"! Nedostatkové bylo snad všechno. O soběstačnosti v jiných odvětvích oproti západní Evropě se nemá cenu bavit. Například sověti nebyli schopni za celou svou existenci vyvinout ani vlastní automobil. Kamarád byl trampskou osadou vyslán do blízkého města nakoupit 5 kilo špekáčků. Prodali mu jen 2 kila, protože by se prý nedostalo na ostatní lidi. To byla ta socialistická soběstačnost. Rudí myslitelé nám tvrdí, že být soběstační v produkci potravin je nutné kvůli případným katastrofám a krizím. Opravdu si myslí, že když ceny potravin ve světě poletí závratně vzhůru, že jim naši obchodníci prodají naše výrobky za staré ceny? To snad ne! Jako příklad nám mohou posloužit jablka. Jsme schopni jimi pokrýt vlastní trh, ale výkyvy cen a dostupnost bude vždy kopírovat evropský stav ať už byly vypěstovány kdekoliv! Je zajímavé, že u slintání nad švýcarskými platy se jejich soběstačnost neřeší. A o tom to je. Raději budu ten, který si může všechno koupit než ten, který v agrární zaostalé zemičce vláčí pluh za vlastními bedry.

Soudruh Pandrhola

Zvlášť pikantní jsou potom bláboly o tom, jak všechno patřilo všem. Hluboký omyl. Za socialismu vám nepatřila ani klika od vrátnice podniku, ve kterém jste pracovali za vykořisťovatelské mzdy. Zrůdnost komunistického režimu totiž spočívala v tom, že on totalitně ovládal všechno, co nakradl. A ukradl opravdu naprosto všechno. Od výrobních prostředků, přes školství, bytový fond, finanční trh až třebas po sport. On velikášsky rozhodoval komu co přidělí a jestli vůbec. Jestli budete reprezentovat ve sportu, studovat, bydlet, budete mít zavedený telefon, za kolik a kde pracovat, či někam pojedete. Takže jediná společná věc, která patřila opravdu všem, bylo povinné úsilí budovat a platit i to, na co jste sami neměli nárok. Například přidělení bytu, nebo studium vašich dětí, z kterého jste byli pro politickou ztrátu důvěry už předem vyloučeni. Tohle byl opravdový vykořisťovatelský banditismus. Taková sdílená povinnost v obecné chudobě. Každý formulář žádosti, a to i o přijetí dítěte do mateřské školky začínal otázkami: jste členem strany? Byl někdo z vaší rodiny vyloučen ze strany? Oni se komunisté už ani neobtěžovali napsat které strany. Pro ně byla strana jen jedna a basta fidlátko. A ono velikášství rozhodovat o jiných přešlo starým komunistům i z řad běžného občanstva rovnou do krve. Nebylo nic výjimečného, že vás cizí soudruh seřval v MHD za dlouhé vlasy, nebo vás soudružka v bufetu vypeskovala za to, že jste nedojedl knedlík, když děti v Africe mají hlady nafouklá bříška. Být každý sám sobě drábem, to byl cíl, neboť myšlenku na stvoření nového typu člověka měl marxistický komunismus společnou s nacisty. A většinu praktik taky. Například mít vlastní stranickou armádu. Takže vedle černých a hnědých košil tu byly ještě košile rudé.

Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš

Vzpomínám si na jeden filmový týdeník z konce 80. let (což byla politická nalejvárna uváděná povinně před každým filmem v kině, kterou zavedli nacisté). Komunisté se v něm chlubili, že vymysleli repasované maso. To se do ohromného masomlejnu nasypal veškerý shit, který ve výrobě masokombinátu zbyl. Od šlach, přes vratky z obchodů, kůže, prošlé zbytky atak dál. Všechno se to semlelo, zalilo potravinářskou klovatinou a z válce na konci vyjížděl 5 centimetrů tlustý plát masové hmoty. Raziče pak z něj vykrajovaly úhledné plátky. Nedělejte si iluze o tom, že kdyby komunisté tenkrát měli k dispozici všechny ty stabilizátory, éčka a dochucovadla, že by je nepoužívali stejně, jako dnes. Se zásobováním obyvatelstva byli na štíru a kdyby mohli, prodávali by i chcíplé psy. Největší fronty byly vždycky před masnými krámy nuceného výseku. Lidi tam maso brali po taškách a bylo jim buřt jakou to mělo veterinární klasifikaci. O zkyslém mléku smrdícím po igelitu, kalném pivu plném mikrobů a pivovarnických náhražek škoda mluvit. Vše se kazilo do tří dnů a kdo nesehnal v pátek odpoledne pečivo, což nebylo tak neobvyklé, a v sobotu si nepřivstal v sedm, ten byl o víkendu o hladu. Ano, byla i spousta lepších potravin než dnes. Párky mívaly onu mastnou bouli na konci a vepřové konzervy byly masité. Ale za jakou cenu? Kilo párků za 25kčs při hodinové mzdě 12,50kčs byla opravdová řacha. Máslo za 10, kuře 30, paklík kafe za 12, polosuchý salám 45kčs! Kilo vepřové pečeně stálo 60kčs, což by dnes odpovídalo 600kč/kilo a to pak ano, to potom skutečně musela chutnat jako mana nebeská. Průměrná mzda byla na konci 80 let někde na 2 950kčs, obvyklá 2 300-2 500kčs čistého se dvěma oddělanými sobotami, ale neobvyklé nebylo ani 1850kčs/měs., což byl nástupní plat THP. Důchody byly jmenovitě o malinko vyšší než dnes (obojí je v rozpětí 40-45% průměrné mzdy), ovšem vzhledem k cenám spotřebního koše byly tehdejší důchodci opravdovými žebráky tak, jak to zpíval K.Kryl v písni Důchodce. Samostatnou kapitolou pak byly takové vymoženosti jako domácí elektronika, či auta, kde jste se lehce dostali na 25 násobek průměrné mzdy, což by dnes odpovídalo 750 000kč za krásné socialistické auto z mnohaletého pořadníku. Dál tu temnotu nemá cenu rozebírat.

Pojďme, budeme na sebe hodní

Samostatnou diagnózou je pak tvrzení, že lidé byli na sebe hodnější. A kde prosím vás? Na úřadech, kde s vámi jednali jak s poddaným ksindlem, na nic jste neměli zaručený nárok a bez všimného to byla úplná tragédie, v obchodech, kde nejčastější bylo štěkání slůvka "nemáme", nebo snad ve školství, kde si vás soužka čitelka nechala postavit před celou třídu a tam vás seřvala, že vás neviděla v prvomájovém průvodu a jestli se to bude ještě opakovat, že rodiče budou řešeni? Možná tak v hospodách, kde dělníci vysedávali od časného rána tak mohutně, že soudruh Husák musel vydat nařízení o zákazu nalévání alkoholu před desátou dopoledne, a kde každý třetí spolupiják byl slídil, konfident a práskač se sloníma ušima. Lidi si záviděli i rakovinu a udavačské dopisy byly nejčastější úřední korespondencí. Přemek Podlaha, takto moderátor soutěžního pořadu Deset stupňů ke zlaté vyprávěl, jak po každém pořadu, ve kterém někdo zvítězil částku peněz, zahltily studio doslova stovky anonymů, které z vítěze udělaly buržoázního parchanta, kolaboranta, kulaka a protistátního agenta a které trvaly na na tom, aby mu byla částka okamžitě odebrána. O nějakých kulturních a všelidových akcích, kterých jsou dnes v každé obci ročně doslova desítky, si nechte leda tak zdát. Bylo tady nějakých pět komunisticko - politických svátků do roka, den dělostřelectva a železná sobota. Srdcervoucí plačky o tom, jak si dnes zoufalí lidé berou život kvůli tíživé životní situaci zaviněné kapitalismem taky nevychází. Za socialismu bylo sebevražd víc a absolutní rekord v tomto trhla doba normalizační. A ta vlající těla na hraničních drátech taky moc nevypovídají o nějaké pohodě a chroupání si sušenek naštorc za socíku.

Takže sumasumárum. Ano, opravdu se za socíku lidé měli lépe. Byli to ovšem jen ti, kteří jsou dnes uvedení v seznamech agentů STB a vysokých stranických papalášů. Věřím, že pro ně byl socík opravdu zlatým teletem. My ostatní ale víme, že není všechno zlato, co se třpytí.