Progresivní zdanění

Tak jako v minulém předvolebním období i tentokrát volá levice v čele s ČSSD po okrádání schopnějších ve jménu těch méně schopných. Mimo regulací všeho druhu, sektorových a jiných extra daní je stálou trvalkou progresivní zdanění.

Zlodějina v podobě progresivního zdanění z příjmu fyzických osob se v předvolebním podání  nazývá "povinná solidarita" a jediným argumentem pro její zavedení je tvrzení, že jinde už to taky mají. Tak to buďme ještě rádi, že si v ČSSD nevšimli, že jinde mají i hurikány, terorismus a zvýšený výskyt HIV. Samozřejmě, že je to nesmysl, neboť solidarita je postavena na dobrovolné soudržnosti s někým, nejčastěji s nějakou společenskou skupinou, ve které dochází k vzájemnému přejímání úspěchů i závazků. Tedy pokud úspěšnější podpoří méně úspěšného, ten je naopak zavázán větší snaživostí k dosažení společného cíle. Ale dost filozofování. Konkrétní návrh z dílny ČSSD je tento:

12% DPFO (daň z příjmu fyzických osob) do výdělku 30 000Kč/hrubého/měs.

15% DPFO 30 000Kč/měs. - 40 000Kč/měs.

25% DPFO 40 000Kč/měs. - 50 000Kč/měs.

32% DPFO nad 50 000Kč/měs.

Zdanění by bylo pásmové, tedy první část šedesátitisícového výdělku do 30 000Kč, by byla zdaněna 12%, druhá do 40 000Kč 15% a další část vyšším zdaněním atd. U firemních daní se chystá obdobná liposukce a to v pásmech 5-100-100+ milionů v řadě 14%-19%-24%.

Hlavním důvodem pro tuto loupež za bílého dne není samozřejmě žádná solidarita vlády s méněpříjmovými, nýbrž:

1) Populismus založený na klasické lidské závisti stylem: kdo nás bude volit, kdo z knechtů potáhne spálenou zemí s námi, pro toho něco ukradneme někomu z něčeho, kdo něco ještě má. Pikantní je přitom téměř komunistická demagogie která se u toho používá, a sice to, že vícepříjmoví jsou nazýváni "bohatými" a ti druzí "chudými". Přitom bohatství je ve statcích, nikoliv v příjmech. I svobodná šatnářka z kulturáku, která zdědila dům se sadem a polnostmi může být bohatá milionářka, i elektroinženýr se čtyřmi dětmi a hypotékou může být relativně chudý.

2) Vyvázání se z povinnosti slibovaného růstu mezd, kdy ti pracovitější v tichosti sanují mzdy těm méně schopným a veškerý rum z pralinek slízne potom vláda výkřikem: zvedli jsme vám platy, chásko! Není bez zajímavosti, že navrhované progresivní zdanění má být rozpočtově neutrální, tj. že se tedy jedná jen o přesun peněz mezi skupinami pracujících. 

Než pověsit jednoho nevinného, raději pět lotrů bez důkazů pustit, říká nám zlaté pravidlo moderního soudnictví. Ovšem v zemi, kde lze obstavit účty firmě jen proto, že by mohla snad obchodovat s jinou firmou, která by teoreticky mohla možná někde podvádět v placení daní, se není čemu divit. Jinými slovy: to je tak blbý, že by to mohlo i fungovat. Několik příkladů, kdy kovadlina progresivního hamru dopadne na nevinné:

Snaživec stojí v řadě nakonec

Mladý student zapálený do svého oboru. Má svůj cíl a jde si tvrdě za ním. Po nocích studuje, dře, maká na sobě a tak není divu, že jako šprt propluje lehce na vejšku. Zatím co se jeho vrstevníci producírují už v šestnácti po parku s lahví kořalky v jedné ruce, smotkem marijánky ve druhé a na klíně s holčinu neurčitého původu, pochybných mravů a exotických chorob, náš premiant žije asketickým životem. A s ním i jeho rodiče, protože titul něco stojí, ale pro dobrou věc není ani sto tisícové půjčky škoda. Pak už jen zbývá dva roky práce asistenta za bídný plat podkoního a můžeme rodičům vracet sladké plody patnácti let odříkání. Vlastně nemůžeme. Protože v té chvíli se nám z detoxikačních zařízení vrací naši milí vrstevníci a bez výučáku se šestnácti tisíci od vykořisťovatele se asi těžko protlučou životem. Ti mají tedy v solidaritě samozřejmě přednost. A kdo je tady bohatý a kdo chudý? No kdo, ha? Sorry jako.

Devět řemesel, desátá bída

Byl žil jeden chlapík a ten měl velký sen být jednou muzikantskou celebritou. I spolčil se s partou podobných pacientů a založili vlastní kapelu. Trénovali v pronajaté garáži na nástroje na splátky, hráli po parcích, dětských dnech, po hospodách zadarmo. Věnovali tomu všechen čas i prostředky. A jak roky šly, šly s nimi i jejich sny, peníze i celé rodiny. Tedy do kopru. Celé miliony se tak spláchly, chtěli-li by to někdo počítat. A nikdo nebyl, kdo by jim pomohl, kdo by se jich zastal, natož státní aparát aby si jich všiml a nějaký politik řekl: Teda chlapci, děláte to dobře, tady máte slevu do Kauflandu! Až jednoho dne si jakýsi promotér všiml, vzal jejich nahrávky a nechal je všimnout si i vydavatele. A zázrak byl na světě. Cédečko bylo hitem, rádia rády hrají hity a sta tisíce lidí má rádo hity na koncertech. A pak si všiml i stát. Sakra chlapci, vy jste nějak zázračně zbohatli. A víte o tom, že mnozí nemajetní nemají ani na slevy v Kauflandu? A vy si tady žerete sušenky na štorc. Tak to teda ne! A dál už to znáte.

Poctivec = užitečný idiot

Chlapík má ženu. Žena chce dítě. Dítě chce sourozence. Sourozenci potřebují vlastní bydlení. Bydlení něco stojí. A tak si chlapík vezme hypotéku. Počítá, že to rychle splatí, jenže. Jenže kdyby pracoval ve vedlejším městě, vydělal by si víc a splatil by to dřív. Koupí si tedy k tomu auto. Taky na splátky. A k tomu si vezme přesčasy. To kvůli těm splátkám. A taky soboty a svátky. Počítá takto: Dokud jsem mladý a plný síly, zabezpečím vlastní rodinu a do deseti let mám všechno poplaceno. Nebudu jako Lojza od vedle, co dělá jen co musí, bydlení i děcka mu dotuje stát a on pak vysedává celé večery po hospodách. A tak maká, dře. Jenže. Jenže hodně práce rovná se moc peněz, moc peněz znamená, že je bohatý. A to se trestá. No jak by k tomu přišel takovej Lojza, který si vydělá sotva dvě třetiny, chudák, a ze samé frustrace z vlastní bídy propadá potom alkoholismu, že? Tak šup šup, zaplať mu jelimánku pivo!