O nové češtině

Cestoval jsem tuhle městskou veřejnou dopravou, když do poloprázdné tramvaje s chechtotem vtrhly dvě docela pohledné deseti- dvanáctileté dívenky. Shodily se zad ruksáčky a posadily se přímo přede mnou.

Ta blonďatá sáhla do svého ruksáčku a ukázala kamarádce zřejmě  úplně nový telefon.

„Koukni co mám, vole!“, řekla.

„Týýýý vole, ukááááž !“ řekla ta druhá, ta copatá a obdivně si telefon prohlížela ze všech stran.

Neudržel jsem se a začal jsem se smát.

Copatá mě sjela pohledem a začala něco kamarádce šeptat do ucha. Neslyšel jsem, ale zřejmě bych si to za klobouček nedal. Dobře mi tak! Slušně vychovaný člověk neposlouchá, o čem se baví cizí lidé!

Ale přesto mi nešlo do hlavy, proč se ty dívenky oslovují „ty vole“. Jsouce rodu ženského, správně by se přece měly oslovovat „ty krávo“. Když jsem si obě věty v duchu v tom smyslu opravil, pochopil jsem: „Ty krávo“, to by byla  nadávka!

Zatímco „ty vole“ negenderově, bez rozdílu pohlaví, zřejmě nahrazuje vykřičník, nebo otazník, nebo se používá všude tam, kde se v psaném textu píše čárka. Vůl v mluvené řeči nahradil interpunkci. Ponejvíce se používá  namísto tečky na konci věty, vole

Napadlo mne domácí cvičení: Vymyslet větu, řekněme o 10 slovech, takovou, aby ještě dávala alespoň nějaký smysl, a přitom obsahovala vola co možno nejvícekrát.

Já jsem jich tam dokázal namontovat pět. Víc snad ani nelze.

Když si to tak po sobě čtu, blog nic moc! Ta copatá slečna by asi řekla „Ty vole, ty jsi vole teda fakt vole vůl vole!“