Všichni v těchto dnech začínají vzpomínat, jak Amíci osvobodili Plzeň. A tak jsem si taky zavzpomínal, co si z těch dní vlastně vůbec pamatuju. V Plzni jsme totiž tenkrát bydleli. Mimochodem, v zajímavém bytě. V jednom pavilonu dnes Fakultní nemocnice na Borech. Nad námi byla pitevna a pod námi márnice.
Moje snad vůbec první vzpomínka z války je, jak v noci, nebo nad ránem, ještě byla tma, jsem s tátou stál v houfu lidí v bráně nemocnice a dívali jsme se, jak, kdesi v dálce, je úplně rudá obloha. Tam, kde právě vybombardovali Drážďany. Tenkrát mne vůbec nenapadlo, jaká to musela být hrůza. Z Plzně do Drážďan je to pěkný kus cesty!
A taky si pamatuju, jak jsme, ještě s jedním klukem, ten taky bydlel v nemocnici, stáli v té samé bráně a koukali, jak okolo nemocnice táhne kolona německých aut, obrněné transportéry s vojáky v přilbách a se zbraněmi v rukou, osobní auta, mezi nimi houfy civilistů s bycikly, kárami, všichni táhli směrem, ze kterého druhý den přišli Američani. Pak najednou vyběhl z vrátnice vrátný, chytil nás oba za límec a odvlekl nás za zeď. Křičel něco v tom smyslu "Pitomci, chcete aby vás zastřelili?". Přesně si pamatuju jen ten pohlavek, co nám k tomu přidal. A ten dojem, že celý ten průvod tam venku šel nějak pomalu. Jako funus. Jen kapela chyběla. A traurmarš. Ale v tom kraválu, co dělala ta pásová vozidla, by stejně nebylo nic slyšet.
A pak přišli Američani. V parku v nemocnici si postavili vlastní nemocnici. Něco jak MASH. Měli i vlastní rentgen a proud si připojili na ten nemocniční. A protože rodiče mluvili oba anglicky, zdravotníci si brzo zvykli chodit k nám na kafe. Kávy bylo dost. Nosili ji po pikslách.Jednou máma upekla buchty. A vojáci se po nich mohli utlouct. Byt byl v přízemí a před okny trávník. Brzo na něm posedával houf vojáků a čekali, až máma vytáhne z trouby další plech. Mouku, cukr, mléko, marmeládu, všecko dodali z vlastních zásob po plechovkách. Ale problém byl s máslem. Taky bylo, ale slané. Americké vojenské máslo je solené. Pánbůh ví proč, když bylo zaletované v plechovkách. Jak to máma vyřešila, to nevím. Nějak mne nenapadlo se na to zeptat. Možná si Amíci zvykli, že české buchty jsou slané a marmeláda sladká.
Pro nás děti nastal ráj na zemi. Žvýkaček plné kapsy, čokoláda (občas i ta letecká, to pak byl malér). A cigarety. Jak se vojáci na trávníku opalovali, vždycky někdo zapomněl v trávě balíček Chesterfieldek, nebo Lucky Strike. A my jsme s kámošem vylezli na strom, seděli na větvi jak slepice na hřadě a vypalovali zobáky. Tehdy v nemocnici jako ošetřovatelky sloužily řádové sestry. Jedna z nich, ta tlustá, u táty na rentgenu. Samozřejmě, hned mu to musela vyslepičit. Já, nic netuše, přišel domů, táta seděl jak vždycky u rádia a pravil:"Tak jsem slyšel, že kouříš. Tak si zapal!" A nabídl mi jakousi protektorátní cigaretu. S tátou nebylo radno příliš diskutovat. Tak jsem si jednu vzal a odborně ji vykouřil. Když táta pochopil, že zvracet nebudu, seřezal mě jako koně. Jeho metoda Makarenko-Frištenský zabrala. Do dvaceti jsem nevzal cigaretu do pusy.
Tak tohle jsou všecky moje osobní vzpomínky na Američany v Plzni. Ještě dvě další jsem nezažil, ty mi vyprávěl táta.
Plzeňský primátor uspořádal pro generála Pattona trachtaci. A generál, slušně vychovaný v kadetce ve West Point, si před tou slávou zavolal českého styčného důstojníka, Sádlo se jmenoval, to si pamatuju, byl to nějaký tátův spolužák, a od něj si nechal napsat v češtině poděkování za hezký večer . A naučil se je nazpaměť.
Ale ten pan Sádlo byl nějaký recesista a tak Patton paní starostové nakonec poděkoval "Dékuju vam, nažral sem sé jako prase". Rychle si všiml, že se paní starostová má co držet, aby se nesmála, někde si to nechal přeložit a český oficír sem, český oficír tam, pana Sádla američtí MP nikterak šetrně šoupli do americké basy a vojenská kariéra pana Sádla skončila. Pak dělal šéfa v jedné plzeňské pekárně. Tahle historka se nikam nedostala, ale věřím, že je pravdivá. Můj táta nelhal. Koneckonců proč?, měl to z první ruky.
Ta druhá vzpomínka je na Franka Punzera. Seržanta zdravotní služby. Skončil jako šerif v Millwaukee, ve Wisconsinu. Byl tátův velký kamarád a psali si, komunisti, nekomunisti, aspoň jednou za rok k Vánocům. A od tohohle Franka se táta dozvěděl, jak opravdu skončil Konrád Henlein.
Amíci Henleina chytili a internovali jej v Plzni. Tam Henlein spáchal sebevraždu. To se všeobecě ví. Byl kolem toho příslušný tyátr, a nakonec Frank a ještě další maník, měli tenkrát službu, dostali rozkaz odvézt Henleinovy ostatky do márnice na hřbitov. A vznikl problém. Revoluční garda u brány hřbitova odmítla zbytky prominentního Nácka přijmout, natož následně pohřbít v české půdě. Tak to vojáci vyřešili po svém. Popojeli pár desítek metrů a Henleinovy ostatky jednoduše hej-ruk hodili přes hřbitovní zeď. Takže nakonec Henlein přece jen skončil na plzeňském hřbitově. Někde v neoznačeném hrobě, jak jsem se později dočetl.
Tak tohle jsou moje vzpomínky z Plzně. Co mne ale překvapuje, nepamatuju si vůbec na to, jak Amíci z Plzně odjížděli. Snad proto, že okolo toho nebylo takové remi-demi, jako když odjížděli ti Němci. Už bylo dávno po válce.
