Ukrajinský kamion ve škarpě pod kopcem u Morkovan objevili ve čtyři ráno mlíkaři. Podle stop na silnici mu zřejmě praskla přední pneumatika, prázdné kolo strhlo řízení doleva a kabina tahače se zabořila do svahu. Návěs naložený kulatinou ji pak otočil o devadesát stupňů a převrátil na bok. Gurty, kterými byl náklad zajištěn, ale náraz vydržely a kulatina na valníku se ani nerozsypala.
Zatímco řidič mlékárenské cisterny volal vysílačkou na centrálu aby poslali policajty, závozník se vyšplhal na svah a podíval se vyraženým oknem do kabiny. Byla prázdná. Otočil se a v šeru spatřil o několik metrů dál na poli ležící postavu. Přišel k ní a sklonil se k hlavě nepřirozeně vykroucené na bok. Sáhl na tvář. Byla mokrá a úplně studená.
„Tak už to máš chudáku za sebou,“ řekl a sejmul čepici z hlavy.
„Zřejmě při tý ráně vyletěl oknem z kabiny. Je po něm, asi si zlomil vaz,“ řekl řidiči, když se vrátil do vyhřáté kabiny cisterny. „Co policajti?“
„Už jedou. Hele, popojedem tamhle dál na tu polňačku. Stát tady v zatáčce je vo hubu. Za chvíli začnou jezdit lidi do práce.“
Nechali běžet motor. Byl sice červen, ale noc byla chladná a vlhká. Padala rosa. Řidič i závozník se pohodlně opřeli hlavou o stěny vyhřáté kabiny a houkačka je probudila teprve, když už policie a hasiči sjížděli s blikajícími majáky s protějšího kopce.
Nadporučík Martínek se šel přesvědčit, že řidiči už opravdu nikdo nepomůže. Strážmistr Jirák zatím poslal kolegy z obvodního oddělení, aby zastavili v obou směrech případný provoz, dokud nezdokumentují všecky stopy. Budou sebou muset hodit. Za chvíli začnou autobusy svážet lidi do práce a Jirák už slyšel ty stížnosti, jak se kvůli neschopnosti policie v polovině fabrik v Brně zpozdil výrobní proces.
Položil mlíkařům pár otázek, zapsal si jejich jména a telefon a propustil je.
Auto pohřební služby zastavilo u kamionu. „Tak kdepak máme našeho drahého zesnulého?,“ volal radostně řidič.
„Pro kristový rány, vy burani, koukejte ten váš vergl postavit támhle na tu polňačku. Chcete tady mít další zákazníky, nebo co?,“ vyřval se Martínek, kterého štvalo, že nebýt téhle bouračky, za hodinu už mohl mít po službě. Jirák zatím poměřoval stopy, které se zachovaly na vozovce a s baterkou v puse je pečlivě kreslil do plánku.
Velitel hasičů si posvítil pod motor havarovaného auta a zkontroloval nádrže na naftu. „Jenom to tady trochu zameteme a jedeme domů,“ řekl Martínkovi. „Nic nikde nevyteklo, jen voda z chladiče.“
„Celý se to bude muset přeložit,“ ukázal Martínek na návěs.
„To není naše věc. Zavolejte si Jereše. Třeba ten návěs dokáže odtáhnout tak jak je. Jak na to koukám, nijak moc ho to nechytlo.“
„Už si ho můžeme vzít?“, zkusil to funebrák a ukázal do louky.
„Jen čekejte, hoši. On vám neuteče,“ řekl Martínek a šel si do vozu pro fotoaparát.
Když konečně provedli všecky předepsané úkony, posbírali společně s Jirákem tabulky s čísly porůznu rozestavené po vozovce. Hasiči odtáhli se silnice pár plechů a smetli ke krajnici úlomky skla. Jirák si z dlaní udělal trubku a zakřičel na hlídku nahoře na svahu: „Dobrý, můžeš to pustit!“ Na hlídku dole na křižovatce stačilo zamávat. Zatím se začalo rozednívat a bylo už docela dobře vidět.
Kolem začala pomalu projíždět vozidla.
Havrani se otráveně stáhli do auta. Polobotky měli rosou promáčené skrz naskrz a nohavice mokré až po kolena. Věděli, že bez ohledání lékařem jim policajti mrtvého nevydají a taky věděli, že budou čekat dlouho.
Dopraváci se pustili do prohlídky vozidla. Martínek našel v kabině ve změti hrnků, lahví s vodou, spacáků, rozsypaných potravin a přikrývek plastikovou mapu s doklady. Ležela na zemi před sedadlem spolujezdce. Našel pas.
„Kužma. Ivan Vasiljevič. Kolikpak mu bylo? Sedmadvacet, chudákovi.“
„Měl smůlu, chlapec. Přitom ty gumy vůbec nejsou ojetý. Skoro nový. Ale holt ruský,“ řekl Jirák.
Přestalo mžít a nad obzorem vykouklo slunko. Martínek šel ke služebnímu vozu, okénkem natáhl ruku pro mikrofon vysílačky a zády se opřel o vůz: „Haló, tady dva sedum jedenáct. Příjem.“
Na žebříčku obliby stál Máša u Jiřinky hned za Nekulou. Udělala by pro něj, stejně jako většina ženských, skoro cokoliv. Jenže Máša jí k tomu nedával příležitost. Kdysi se pokusila zavést s ním intimnější debatu a na jakési oslavě mu řekla: „Víte, že máte ze všech těch mužských tady nejhezčí zadek?“
Máša na ni vykulil oči a pak se srdečně rozesmál. „Na rozdíl od vás, Jiřinko, bohužel jenom ten zadek,“ řekl pak. A Jiřinka nevěděla, co si o tom má myslet. Když se na něj jednou zeptala Nekuly, řekl jenom: „Jirka je holt zvláštní povaha.“
Vykulila oči: „To jako myslíš, že je teplej?!“
Nekula se rozřehtal: „Tak to teda určitě ne!“
Jiřinku to uklidnilo a Máša u ní stoupl v ceně. Byl k ní vždycky stejně galantní jako Nekula, jen jí nikdy nepřinesl ani bonboniéru, ani kytku. Možná jej měla ráda právě pro ten odstup. Dokonce s ním, od té doby, co měl své velké auto, ráda jezdila na občasné služební cesty. Uměl být vtipným společníkem, hodně znal a hodně viděl a dovedl o tom zajímavě vyprávět.
A tak měl Máša, aniž o tom věděl, privilegium, že kdykoliv přišel na poradu, Jiřinka se zeptala: „Kávu, pane doktore?“
Všichni ostatní totiž kávu dostávali pouze tehdy, když ji pro ně objednal Nekula. A to se nestávalo často. Káva u Nekuly se rovnala pochvale a pochvalami Nekula šetřil.
„Děkuju, paní Jiřinko, raděj ne, teď jsem ji nahoře dopil.“
„Při tom kolik jich za den vypijete, na jedné navíc přece nezáleží,“ řekla a otevřela zvukotěsné dveře.
„Šéfe, je tady pan Máša.“
„Ať jde dál.“
Jiřinka ustoupila bokem, pustila Mášu dovnitř a dveře jakoby omylem jen přivřela.
Máša se posadil na pohovku vedle dveří. Nekulova dýmka příjemně provoněla celou kancelář.
„Mám pro tebe dvě zprávy. Obě špatné,“ spustil Nekula bez okolků. „Ta první—protože jste zatím nijak nepohli s tou loupeží ve zlatnictví, páni nahoře mi včera umyli hlavu. Stěžovali si dokonce i páni z magistrátu. Komunální volby se blíží a všichni mají najednou péči o blaho občanů.“
„Vždyť víš, že to je běh na delší trať. Jak se ty kousky někde objeví, tak už to pak půjde hopem. Musíme počkat.“
„Tentokrát žádný čekání! Koukejte všecky ty vaše informátory popohnat. Když je trochu zmáčknete, tak se budou víc snažit.“
„Jak je ti jistě známo, milý náčelníku a příteli, máme teď demokracii a někoho zmačknout, byť to byl sebevětší drban, se dnes přísně tresce. Víš, že to pan prokurátor nemá rád.“
„Prosímtě, dej s těmahle řečma pokoj,“ zamával Nekula rukama až z dýmky vylétl popel. „Udělejte si to jak chcete, ale já potřebuju výsledky, ne výmluvy! “
Máša vytáhl cigaretu a šoulal ji mezi prsty. „Ten Jugoslávec, nebo Řek, nebo Tatar, co mu to zlatnictví patří, naštěstí zatím neví, že ta jeho prodavačka se tady u nás sesypala, takže se zřejmě nejedná o loupež za tři čtvrtě milionu, ale asi jenom za dvě stě tisíc. Bohužel jenom samé tuctové zboží, obyčejná osmi- a čtrnáctikarátová bižuterie z Turecka. To náš lump s největší pravděpodobností nikde neudá a začne to rozprodávat po hospodách. A pak bude náš. Počkej ještě čtrnáct dní.“
„A co kamery?“
„Jo, tak kamery tam jsou. Jenže jedna v ten kritický okamžik detailně snímala jednu parádní holku, co tam právě špacírovala. Když se zase obrátila potřebným směrem, tak už bylo pozdě. A ta druhá, kamera v obchodě, ta měla už dva dny poruchu a čekali na opraváře.“
„Samozřejmě, všude šlendrián jako vždycky. Tak si to koukej dát do pořádku. Za to tě přece platím, abys tady zavedl pořádek. Ale…vlastně to teď už je fuk.“
Jiřinka před Mášu postavila šálek s kávou. „Jedna kostka, jako vždycky.“
„Milá paní Jiřinko, k tomu si ovšem budu muset zapálit,“ usmál se na ni Máša.
„Když musím snášet ty šéfovy smrady, tak ten váš námořnický tabák taky přežiju,“ řekla a dveře za sebou jen přivřela.
„Teď ta druhá špatná zpráva“ začal si Nekula přimačkávat tabák v dýmce. „Jaksi se mi doneslo, že zítra sem jede pan plukovník Marek osobně až z Prahy. A hádej co veze?“
Máša si zapálil cigaretu, usrkl kávu a pohodlně se opřel. „Kopačky pro zde přítomného.“
Z dýmky vyletěl chomáč jisker, jak se Nekula zakuckal.
„Odkud to víš?“
„Jak jsi už ráčil sám správně říct—jaksi se mi doneslo.“
Nekula znovu přimáčkl tabák v dýmce. „Jiřina mu to neřekla,“ uvažoval. „Ty dveře byly zavřené, nemohla nic slyšet. A Doležal určitě taky ne.“
„Ty si za ty tvoje prachy vydržuješ vlastní špionáž?,“ zeptal se, napůl vážně, napůl jako vtip.
„Nač vyhazovat peníze? V tomhle státě se rozkecá všecko. Stačí pravidelně chodit do hospody.“
„Hele, teď vážně,“ řekl Nekula. „Víš, že jsem tě držel tak dlouho, jak to jenom šlo. Samozřejmě, že z důvodů nízkých a nečestných, totiž abys mi pomáhal vylepšovat statistiku objasněnosti. Ale taky oceňuju, že jseš prostě tělem i duší policajt a je na tebe spoleh. A nemáš žádné přehnané ambice. A taky vím, že bez toho všeho rumrajchu tady nemůžeš být. A taky protože jsem tvůj kámoš.“
„Víš, že jsem si toho vždycky považoval.“
„Jenže, kamaráde milej, co bylo, to bylo, teď je konec. Kámoši jsme sice stále, ale, jak jsem byl varován, tentokrát se vůbec nemám pokoušet tě z toho tahat. Páni nahoře rozhodli natvrdo a tak přes to tentokrát nejede vlak. Jdeš do výslužby.“
„Poslouchej, Jaroslave, s tímhle si vůbec nelam hlavu. Jednou prostě všichni musíme do důchodu. A pak už jenom umřít. Ale v obou případech naděje umírá poslední. Třeba to nakonec všecko ještě dopadne úplně jinak.“
Máša zamáčkl v popelníku nedopalek.
„Jseš opravdu kámoš, Doležal by mi to neřekl. Samozřejmě, že to zůstane mezi námi. Mám jenom jednu prosbu.“
„Dneska jich můžeš mít třeba pět.“
„Dej mi na zítra náhradní volno.“
„No jistě…Jiřinečko, vypište Mášovi žádanku, já to hned podepíšu…Nechceš toho chlapa vidět, že?“
„Tak nějak. A víš co? Když už je to tak a nic na tom nezměníme, dovol, abych tě a paní Jiřinku pozval na jeden opulentní oběd. Na rozloučenou.“
„Teda, pane doktore, vy jste byl vždycky grand,“ položila Jiřinka před šéfa vyplněnou žádanku.
„Co bych pro tebe neudělal,“ rozhodil Nekula rukama. „Kdy?“
„Hodí se vám to ve dvanáct? Počkám na vás u auta.“
„Ještě si tu žádanku podepište, pane doktore,“ řekla Jiřinka. Měla slzy v očích a Máša z toho byl paf.
