Krajský policejní ředitel, plukovník Judr. Jaroslav Nekula, byl vysoký, pohledný chlap a pragmatik. Velel policajtům tak, aby spokojenost byla na všech stranách. Především ovšem na policejním prezidiu a na ministerstvu. Protože spokojenost pánů tam nahoře mu dávala jakous—takous jistotu a také možnost lépe zajišťovat spokojenost těm dole. A Nekula byl pevně přesvědčen, že spokojení policajti znamenají nakonec, do jisté míry, i spokojené občany.
3.kapitola
„Hlavně abychom nenarazili!“ bylo jeho heslem. Zřejmě správným, protože dokázal sedět v křesle víceméně pevně už několikátý rok.
To nijak neznamenalo, že snad neměl žádné vlastní názory a neuměl je prosadit. Dávno věděl, že v Čechách není plot, ve kterém by nebyla alespoň jedna díra.
Základem jeho vládnutí byla velká lednice v předpokoji kanceláře. Vždycky k prasknutí nabitá domácí tlačenkou, šunkou, klobáskami, pivem, slivovicí a vínem. Nic z toho, to se rozumí, nebylo financováno ze státních fondů. Všecko podle potřeby včas a v nejlepší kvalitě dodávali přátelé a příbuzní, kterých bylo po celé úrodné jižní Moravě plno.
Brzy se rozneslo, že vyšší státní úředníci na služebních cestách mají možnost se v prověřené společnosti bohatě a zadarmo najíst i napít a mezi lepším lidem, v Praze i jinde, se ujal název „Hospoda U Jiřinky.“ Fungovala i když pan velitel nebyl osobně přítomen. Hosty spolehlivě a nanejvýš odborně obsloužila paní Jiřinka, která občas dokonce rozjařeným pánům dovolila, aby se vlastnoručně přesvědčili, že všecko co má je skutečně pravé. Samozřejmě je vždycky hned nato s úsměvným „fuj, vy nemravo!“ klepla přes prsty.
V tak příjemné atmosféře pan plukovník, a s ním i paní Jiřinka, poznával šarže nejen z nejvyšších pater prezidia a ministerstva, ale také z politiky nejen vládní, ale i opoziční. V demokratickém systému, jak známo, se vlády i nejvyšší úředníci pravidelně střídají a tak návštěvy přijímali bez ohledu na stranickou příslušnost. Úměrně tomu, jak se zvětšoval okruh známých, rostly i možnosti prosadit „nahoře“ to i ono. A protože Nekula přesně dokázal odhadovat hranice svých, a především jejich, možností a nikdy nežádal nemožné—a dokonce někdy nezištně pomohl i kolegům z jiných krajů, byl celkem vzato právem přesvědčen, že jeho pozice je pevná.
Pevnější už byla jen pozice Jiřinky Ouškové. Což mu, při její loajalitě, kterou si měl možnost už několikrát ověřit, vůbec nevadilo. Celou dobu co se znali spolu dobře vycházeli jak v pracovních vztazích, tak v občasných vztazích na pohovce ve velitelské kanceláři a nic nenaznačovalo tomu, že by se něco mělo změnit. Jiřinka byla na obou postech schopná a výkonná a zřejmě i s šéfem spokojená. Nekula věděl, že několikrát odmítla nabídku odejít do Prahy, na daleko lukrativnější místo.
Nikdy se jí na důvod nezeptal, ale byl přesvědčen, že je to i kvůli němu. A částečně měl pravdu.
Odmala byl vychováván v úctě k ženám; jeho otec, kdysi známý právník, jej vždycky za jakékoliv nezdvořilé chování tvrdě trestal. A otcovy představy o slušném chování byly pro dnešní dobu přinejmenším nezvyklé, ne-li už přímo starosvětské. Ovšem, ženám se líbily v každé době. Před sametovou revolucí s tím měl sice problémy, buržoazní původ a chování mu bránily v kariéře, ale když pak sametová revoluce všecko obrátila, stejné buržoazní návyky mu novou kariéru usnadnily.
I paní Jiřinka na Nekulovi právě tu jeho starosvětskou zdvořilost oceňovala. Všecky ty drobné pozornosti ji utvrzovaly v jistotě, že v ní nevidí pouhou ženskou k ruce. Vždycky jí dával ve dveřích přednost, nikdy nezapomněl přinést o narozeninách kytici a i když se spolu už mnohokrát vyspali, vždycky se k ní choval jako k dámě. Tak se k ní doposud nechoval nikdo. Nikdo z těch buranů z ministerstva, nikdo z těch novodobých pracháčů, které poznala. A už vůbec ne její zákonitý manžel, ten trouba Oušek, kterého se zbavila tím, že mu obstarala místo v Praze a měla jej tak skoro celý měsíc s krku.
V Brně jí bylo dobře, měla zde příbuzné, jistotu, okruh známých, konexe. Začínat v Praze znovu, to by přece v jejím věku už nemělo smysl.
