2. kapitola V předpokoji krajského policejního náčelníka – a potažmo i v jeho kanceláři – vládla vedoucí sekretariátu paní Oušková. Vyšší šarže jí říkaly Jiřinko. Neprávem, protože se k ní ve skutečnosti žádná zdrobnělina nehodila. Všeho čeho se jí dostalo, toho se jí totiž dostalo až nadbytečně. „Ta když si stoupne do pozoru, tak na tři metry před sebou nic nevidí,“ zhodnotil ji kdysi kapitán Prášek. „A prdel má jak štýrskej valach,“ dodal nadrotmistr Čurda ze spisovny.
Oušková se paní Jiřinka naopak jmenovala právem. Jednak proto, že si za manžela vybrala nadstrážmistra Ouška, jednak proto, že skoro vždycky věděla, kde se co šustlo. Jejím celoživotním zájmem bylo sbírání drbů. O hodnocení svých vnad se proto dozvěděla skoro okamžitě. A zatímco kapitánu Práškovi vyneslo příštího rána ve výtahu zářivý úsměv, nadrotmistr Čurda upadl v nemilost, což se mu mělo vymstít později, když se při povyšování příslušná místa dozvěděla o jeho zálibě v hromadění dluhů při hazardních hrách.
Jiřinka byla přirozeně inteligentní holka z předměstí, která si během života dokázala osvojit všelicos. Dvanáctiletku ukončila s druhým nejlepším prospěchem ve třídě, ale rozhodla se, že dál už studovat nebude. Už tehdy došla k přesvědčení, že s tím, co jí pánbůh nadělil má v životě stejné, ne—li lepší vyhlídky, než kdyby dalších pět let šoupala školní lavice. Takže za necelý rok potom šoupala pana vedoucího pohostinství, ve kterém začala pracovat jako servírka.
Pan vedoucí byl usedlý pán po čtyřicítce a vyhlášený korouhevník. Jiřinka našla v jeho postelových hrátkách zalíbení a tak už za několik měsíců mistrně ovládala všecko, co jí pan vedoucí ze svých bohatých životních zkušeností předával.
Když ji poznal pan Robert, vrchní v restauraci jednoho předního brněnského hotelu, byla už Jiřinka po všech stránkách připravena vyrazit do světa.
S Bohouškem, jak v soukromí panu vedoucímu říkala, se loučila v jeho kanceláři ještě dlouho po zavírací době. Příjemně unavená ležela potom, sklenici se sektem v ruce, se zavřenýma očima na pohovce . „Teď poslouchej, Jiři,“ poklepal jí Bohoušek na nahé stehno, „teď to už bude všecko jinak. Tam ve městě je jiný svět a ty si musíš dávat pozor. Taková ženská jako ty to může dotáhnout daleko, ale taky může skončit v kanále. Po tobě tam teď všichni chlapi pojednou a ty si musíš vybrat. Buď jim všem podržíš a bude z tebe obyčejná kurva, nebo dáš jenom těm, kteří ti můžou nějak pomoct nahoru a budeš za dámu. A dobré místečko s mnoha možnostmi je ta nejlepší budoucnost.“
„Neboj, Bohoušku, já to zvládnu.“
„Věřím, že to zvládneš. Ale přesto ještě jednu radu: Pořiď si nějaké elegantní tmavé šaty, nebo radši kostým, ten vypadá líp, a začni chodit do divadel a na koncerty. Tam poznáš ty správné lidi. A znát ty správné lidi, děvenko, to je vůbec ten největší kapitál.“
S obdivem se na něj podívala: „Ty seš ale chytrej. Tohle by mne nenapadlo.“
Vstala, políbila jej na krk a sáhla po podprsence.
„Počkej, ne tak rychle,“ zvedl se Bohoušek z křesla, chytil ji za boky, jemně jí stiskl zuby bradavku a svalil ji zpátky na pohovku.
