Máša se v okně pohodlně opřel a zálibně pozoroval štíhlou, vysokou postavu, s uzlem černých vlasů stočených nad dlouhým krkem, v jasně červené halence a v bílých tříčtvrtečních kalhotách. Dlouhé nohy se štíhlými kotníky ještě prodlužovaly vysoké podpatky pantoflíčků, klapajících po kostkách chodníku.
Pověsil sako do skříně, rozvázal kravatu, rozepnul si límeček košile a otevřel okno. Někdo se na ulici pokoušel nastartovat auto. Startér několikrát dlouze zavrčel a jak se vybíjela baterie, točil se stále pomaleji.
Máša vykoukl na ulici. Z červené škodovky zaparkované přímo pod oknem šikmo napříč na širokém chodníku vystoupila ta hezká černovlasá ženská ze sousedního vchodu, vztekle zabouchla dveře, zamkla vůz a vydala se pěšky dolů ulicí.
Máša se v okně pohodlně opřel a zálibně pozoroval štíhlou, vysokou postavu, s uzlem černých vlasů stočených nad dlouhým krkem, v jasně červené halence a v bílých tříčtvrtečních kalhotách. Dlouhé nohy se štíhlými kotníky ještě prodlužovaly vysoké podpatky pantoflíčků, klapajících po kostkách chodníku.
Majitel obchodu s počítači naproti právě kouřil před obchodem. Také ji zpozoroval a dlouze a uznale hvízdl. Pak si všiml Máši v okně, z palce a ukazováčku udělal kolečko a naznačil, že dáma je prvotřídní kousek. Máša se zasmál a kývl. Oba ji sledovali, dokud nezmizela za rohem...
Zatáhl záclonu a šel si do kuchyně připravit večeři. Ze tří receptů které mistrovsky ovládal, totiž párek, vajíčka naměko a šunku s vejci, se rozhodl pro ten nejsložitější a plácl na pánev lžíci sádla.
Když po večeři umyl a uklidil nádobí, nalil si sklenici červeného vína a pohodlně se rozvalil v hluboké, starožitné kožené lenošce po tátovi. Naproti, na druhé straně konferenčního stolku, stála u stěny moderní rozkládací pohovka. Ta jediná se k zařízení pokoje vůbec nehodila. Tři knihovny, psací stůl s křeslem, klubovka, bronzová stojací lampa s pergamenovým stínidlem, vitrína, obě komody, to všecko byly solidní starožitné kusy, dědictví po tátovi. Když zemřel, o zařízení bytu se tenkrát s bratrem rozdělili. Ložnice, kuchyň a obývací pokoj zůstala Michalovi, Máša si vzal nábytek z pracovny a jídelnu, pár obrazů a větší část z obrovské knihovny, kterou táta za svůj život nashromáždil. K nábytku patřil i perský koberec, který dvakrát ročně Máša sroloval a odnesl na dvůr, aby jej tam pěkně postaru na klepadle řádně vyklepal a vykartáčoval.
Část jídelny která se nevešla do kuchyně a Mášův podíl knihovny, ten z větší části ještě stále byl v krabicích od banánů, které teď skoro úplně zaplňovaly druhou místnost bytu. To byl důvod, proč obývací pokoj hyzdila ta nestylová rozkládací pohovka. Spát ve skladišti se Mášovi nechtělo.
Obraz visící nad pohovkou patřil k jeho nejmilejším. Před oválným zrcadlem ve zlaceném rámu, v dlouhých, tmavomodrých šatech s nařaseným límcem zakrývajícím krk, stála jakási dáma, jen napůl otočená obličejem k divákovi. Před tmavou stěnou jen tušené místnosti se její postava skoro ztrácela v matném světle dopadajícím zleva z těžkých tmavozelených závěsů u okna. Záhyby sukně a levého nařaseného rukávu blýskaly modří, kterou Máša obzvlášť miloval. Odlesky světla, od zlatého rámu zrcadla a mosazného svícnu na komodě osvětlovaly tvář jen natolik, aby její rysy mohl divák právě jen tušit. Lesk bohatých černých vlasů, stočených do uzlu, malíř naznačil jediným krátkým tahem barvou, kterou Máša dodnes nedokázal přesně pojmenovat. Jediné, co bylo na obraze podivuhodně zřetelné, byly květy pěti bleďounce růžových kamélií v porcelánové váze, jejíž tvar mizel ve stínu stojící postavy a dal se vytušit jen z těch několika málo odlesků na jejím povrchu.
Máša dlouho hledal, kam obraz pověsit. Nakonec našel vhodné místo vpravo na stěně. Právě nad pohovkou, odkud byl z klubovky dobře vidět a krycí sklo, chránící pastelové barvy před poškozením, neodráželo světlo přicházející z okna na sousední stěně pokoje. Nesymetrické umístění vyvažovala velká jednoduchá a elegantní kresba Oty Janečka, kterou pověsil vedle.
Zabořen v křesle, pomalu upíjel ze sklenice a s nohama překříženýma na stolku před sebou hleděl na obraz. Za ta léta jej znal do nejmenšího detailu, ale stále znovu jej těšilo vnímat klid který z něj vyzařoval a představovat si v těch několika skvrnách, které pyl pastelu vytvořil na hrubém tmavém papíře, skutečnou tvář té tajemné ženy.
Jak venku slunce zapadalo za Kraví horu a světla ubývalo, houstnoucí šero postupně pohlcovalo barvy obrazu. Když se nakonec i kamélie změnily v pouhé nejasné skvrny, Máša vstal a odnesl prázdnou sklenici do kuchyně. Z knihovny si vybral knihu o umění padělatelů a rozsvítil stojací lampu.
Přezdívku „Čokl,“ dali rozjívenému klukovi s věčně rozježenou čupřinou slámových vlasů kdysi jeho spoluchovanci v pasťáku. Dnes se už k Jiřímu Maršálkovi vůbec nehodila.
Když dostal, brzy po návratu z vojny, tři roky natvrdo, jakýmsi řízením osudu je trávil v jedné cele s vášnivým sběratelem uměleckých předmětů a šéfem jistého starožitnictví, kterému jeho vášeň pro všecko krásné vynesla nepříjemných deset let. Když už byl Květoslav Neuner nucen trávit je ve zcela nevkusně zařízené spartánské cele, nechtělo se mu zhoršovat si, podle jeho názoru, zcela nespravedlivý trest ještě spolužitím s nevychovaným spratkem. Nezbývalo, než vštípit Čoklovi alespoň základy společenského chování.
Brzy s překvapením zjistil, že ve spoluvězni má ochotného a dychtivého žáka. Jako kdysi Abbé Faria stvořil ve vězení z prostého námořníka hraběte Monte Christa, starožitník Neuner stvořil během dvou let z obyčejného drbana pana Jiřího Maršálka. Trpělivě jej chovanec Neuner učil spisovně mluvit, jasně vyslovovat, jíst společensky únosně příborem namísto lžící a cvičil jej ve společenské konverzaci. Vštípil mu povinnost být vždy řádně ostříhán a oholen a donutil jej pečovat o nehty na všech končetinách. Naučil jej, vzhledem k okolnostem alespoň teoreticky, jak se vhodně oblékat, jak správně vázat kravatu a jak správně skládat do kapsičky saka bílý kapesníček.
„Nesměj se, hlupáku“, říkával, „kapesníček je vrcholem elegance. Tečka nad i! Na elegantně složený kapesníček a nažehlené puky u kalhot naletí každá ženská!“
Pečlivým výběrem knih z vězeňské knihovny, které Čokl musel nejen přečíst, ale dokonce o nich musel i diskutovat, se Čoklovi dostalo i jistého vzdělání, daleko přesahujícího rozsah osmi tříd základní školy, které by býval získal, kdyby se tehdy byl býval pilně učil.
Potěšení nad Čoklovými pokroky kazil panu Neunerovi pouze pohled na tetování, které si jeho učeň, neočekávaně a bez předchozí konzultace se svým učitelem, pořídil.
„Co má znamenat toto?“ ukázal znechuceně rozzlobený vězeň Neuner na srdce, kotvu a kříž, podivně se proplétající na Čoklově zápěstí. Neumělé tetování uráželo jeho estetické cítění a navíc jej rozčilovalo. Spojoval si je s kriminálními živly a bylo mu proto odporné.
„Uvědomuješ si, hlupáku, že se toho do smrti nezbavíš? A že tím obrovsky usnadníš práci pánům od policie, až tě příště budou hledat?“ O tom, že Čokla bude policie opět brzy hledat, o tom pan Neuner nikdy ani v nejmenším nepochyboval. Když po dvou letech Čokla podmíněně propouštěli, popřál mu proto skutečně od srdce hodně štěstí.
Když Máša v neděli ráno vyšel z domu, ta hezká sousedka právě nastupovala do auta.„Raděj už to nezkoušejte!,“ zavolal na ni. „Vytlučete si baterku a pak to už nenatočíte vůbec.“
„Vy se vyznáte v autech?“
„Moc ne. Ale škodovku jsem měl taky. Já jsem Máša.“
Usmála se: „A já Mašková. Hana Mašková.“
„Otevřela byste mi ty zadní dveře? Abych mohl otevřít kapotu.“
Vytáhl přívodní kabel z rozdělovače. „Jen tak trochu s tím motorem cvrnkněte!“
Mezi kabelem a blokem motoru přeskočila jiskra. Máša sundal hlavu rozdělovače a vysušil ji kapesníkem. Pak vytáhl kapesní nůž a trochu oškrábal všechny kontakty. Vrátil kryt na místo, zaklapl svorky, očistil měděné plošky na přívodním kabelu a zasunul jej zpět. Nasoukal svých devadesát kilo za volant a otočil klíčkem. Motor zamlel párkrát neprázdno a naskočil.
Vystoupil z vozu a zabouchl kapotu. „No a je to.“
„Jste hodnej. Zrovna dneska to auto nutně potřebuju. Co jsem dlužna?“
Máša si právě pozorně otíral konečky prstů. Podíval se na ni zpod obočí a řekl: „Oběd.“
Nechápavě na něj hleděla. „Prosím?“
„Necháte se pozvat na oběd. A nesmíte to odmítnout.“
Usmála se. „Tak to nepůjde. Na oběd už jsem dneska pozvaná k rodičům, ve Vyškově. Proto potřebuju to auto.“ Chvilku Mášu pozorovala přivřenýma očima a pak dodala: „Ale můžete mne pozvat na večeři.“
„A kdypak by se vám to hodilo?“
„Řekněme v sedm. Tady.“
Nečekala na odpověď, nasedla, vycouvala na silnici a odjela.
Skřivánek na soudní chodil nerad. V pitevně byl jen jedinkrát. Právě když nastoupil ke kriminálce našly děti v řece na jezu zavázaný pytel a v něm polovinu trupu lidského těla. Po dlouhém hledání na obou březích se pak našly i ostatní díly a na soudním z nich toho nebožtíka skládali dohromady.
Máša vzal tenkrát Skřivánka do pitevny s sebou a Skřivánek na tu návštěvu do smrti nezapomene. Na kameninovém stole ležela horní polovina těla, přeříznutá přes břicho. Na zemi v nerezovém koši, odborně naporcované, leželo to ostatní. Nahoře odříznutá hlava se slepenými vlasy. Zírala otevřenýma očima směrem ke dveřím, kterými za Mášou vešel i Skřivánek. Chlad v místnosti, studené světlo zářivek u stropu a zápach lyzolu mu dodaly. Otočil se a začal na chodbě zvracet. Zřízenec, pan Daněk, za ním vyšel na chodbu a zahalekal na uklizečku: “Anežko, pojď to tady uklidit. Zase se nám tu jeden policajt poblil!“
Od té doby ho neměl Skřivánek rád. Podezíral jej, že to všecko na něj v pitevně předem připravil schválně.
Na všudypřítomný zápach dezinfekce si Skřivánek postupně zvykl, ale návštěvy na soudním pro něj končily u schodů, vedoucích dolů k pitevně.
Teď spolu se Sojkou seděl v obstarožních křeslech v pracovně doktora Bartáka. Právě naléval do tří šálků z konvice čaj. „S rumem, pánové?,“ zeptal se.
„Chraň pámbů, ne!!,“ mával Sojka rukama ve vzduchu. Všichni znali jeho zvyk, totiž že co odlil z láhve tuzemského rumu, to hned doplnil čistým lihem, původně určeným k různým medicínským fíglům, jmenovitě k úschově anatomických preparátů pro účely výuky mediků. Nakonec, až byl v lahvi jen líh, začal jej obráceně dolévat rumem. Žádný host tak nikdy netušil, bude-li pít čaj s rumem, nebo čistý líh trochu ředěný čajem.
„Můžeš přivést vola k hrantu, ale nemůžeš ho nutit, aby žral,“ řekl pan doktor a nalil si do šálku obvyklou míru.
Postavil šálky na konferenční stolek a zapálil si doutník.
„Tentokrát mám pro vás, hoši, přímo lahůdku,“ řekl a natáhl ruku pro velkou hnědou obálku ležící na psacím stole za ním. „O mrtvých tentokrát jen dobré, byl střízlivej a jen si zlomil vaz, ale tohle je zajímavé.“
Vysypal obsah obálky na stolek. Peněženku, několik pomačkaných účtenek, načatou krabičku cigaret Marlboro, samozřejmě bez kolku, zapalovač, náramkové hodinky, prstýnek, reklamní kuličkovou tužku, pár českých a slovenských mincí a tři bankovky. Každou samostatně uloženou v průhledném obalu. Dvě tisícovky a pětistovka. Barták je ukazováčkem oddělil od hromádky ostatních předmětů.
Skřivánek si jednu tisícovku prohlédl proti oknu. „Vypadají normálně, ne?,“ podal ji Sojkovi.
„Vidím, že pán je expert, nikoliv však odborník,“ ušklíbl se Barták. „Neboť expert ví o všem hovno, zatímco odborník ví o hovnu všechno“ a zahalil úšklebek do oblaku dýmu z doutníku.
Sojka si zatím seřadil tři bankovky na stolku před sebou. „Můžem si je vzít s sebou?“
„Nene, panstvo, nikoliv!,“ zamával doktor Barták ve vzduchu doutníkem. „Jak znám policajty, ještě byste to někde cestou ztratili. A tady u nás má všecko svůj řád. Dostanete je pěkně řádně spolu s pitevním protokolem a se soupisem všech předmětů nalezených u nebohého zesnulého. Až to paní asistentka stihne dopsat. Všecko pěkně podle předpisů. Odhaduju to tak na odpoledne.“
„To zase bude ostuda,“ soptil Sojka, když spolu šlapali z kopce k zastávce trolejbusu. „ Nemůžeš si před ním dávat pozor na hubu? Už to vidím, jak dneska večer bude Barták dávat v hospodě k lepšímu, že policajti nepoznají falešný bankovky, ani když jim je strčí pod nos.“
„Ale vypadaly jako pravý,“ zaryl se Skřivánek.
„Když mají stejný čísla, tak nevypadají,“ usadil jej Sojka.
