Jako každý pátek odpoledne se Máša autem posunoval po Vídeňské směrem k domovu. Před sebou měl konečně víkend. Doufal že bez překvapení. Čekalo jej sekání trávníku a mimoto slíbil Haně, že pro ni kus trávníku zryje, aby měla kam sázet kytky. Zatím si ještě jen hrála s představou, že se přestěhuje do Nebovid a byt v Brně pronajme. Když uklidil auto do garáže, vklouzl v domě do pantoflí a shrábl poštu, která ležela na skříňce. Reklamní letáky odložil stranou pro Hanu a v ruce podržel dnes jediný dopis. Obyčejná bílá obálka bez odesilatele.
Utrhl roh, ukazováčkem obálku rozpáral a vytáhl dva výstřižky z novin. Výstřižky z německých novin. Ujistil se, že nic víc v obálce není a hodil ji do koše.
V pokoji si sedl do křesla, natažené nohy překřížil na stole a postupně oba výstřižky pečlivě přečetl. Pak je pomalu složil a spolu s obálkou položil na stůl.
Sundal sako, pověsil je do skříně, svlékl se a šel se osprchovat.
Když přijela Hana, našla jej v obýváku v křesle. S popelníkem a další cigaretou v prstech a s výstřižky z novin v klíně.
„Hele, Šerloku, slíbil´s, že toho necháš!“
„Nenechám, omezím!“
„Tak už s tím konečně začni.“ Políbila jej do vlasů a sedla si do křesla naproti němu.
Pak se na něj podezřívavě podívala.
„Co je? Něco se stalo? Vypadáš docela zdrchaně!“
„Tohle přišlo dnešní poštou.“ Podal jí výstřižky přes stůl.
Podívala se na ně a podala mu je nazpět.
„Radši mi to přelož. Prosím!“
Máša vzal ten kratší a četl: „ Berchtesgardener Land. V serpentinách na silnici číslo 20 nad Bad Reichenhall objevila policejní hlídka včera kolem osmnácté hodiny v rokli, dvacet metrů pod silnicí, havarované osobní vozidlo. Ve voze byl známý mnichovský obchodník Hans Maier, který nehodu nepřežil. Dobrovolní hasiči z Bad Raichenhall trosky vozu vyprostili po dvou hodinách. Po dobu záchranných prací byla silnice uzavřena, s objížďkou po silnici 30 a E641. Příčinu nehody policie vyšetřuje a byla nařízena soudní pitva. Datum pohřbu prozatím nebylo oznámeno.“
„Kdo ti to poslal? Peter z Mnichova, ne?“
„Taky si to myslím. Ale je to bez odesilatele. Odesláno v Chebu.“
„Chytrý! A ten druhý článek?“ ukázala Hana prstem.
„Ten je ještě lepší: Mnichov: Z dobře informovaných zdrojů jsme se dozvěděli, že bavorské policii se podařilo zabavit 30 kilogramů čistého heroinu a současně ve spolupráci s holandskou policií, belgickou policií a Interpolem rozkrýt rozsáhlou síť překupníků drog pocházejících ze zemí bývalého Východního bloku. Interpol už údajně požádal o spolupráci policejní orgány v Česku, Slovensku, Ukrajině a v Rusku.
Podle našich informací se jedná o dosud největší síť pašeráků drog. Oficiální úřady naše informace ani nepotvrdily ani nevyvrátily a odkázaly nás na tiskovou konferenci, jejíž datum ale do dnešního dne nebylo oznámeno. My se snažíme získat pro zítřejší vydání našich novin další vlastní informace. Bla,bla,bla...“
Máša výstřižek přeložil a pohodil jej na stůl.
„Docela ráda bych byla u té pitvy,“ řekla Hana do ticha.
Máša zakroutil hlavou. „Zbytečně. Nic nenajdou. Nejvýš alkohol. To já bych si rád prohlídl to auto. Třeba tam bude nějaký škrábanec jinou barvou.“
„To jako že jej někdo sestřelil se silnice?“
„To se přece jasně nabízí, ne? Maier byl taky jenom další figurka. Začal velký úklid.“
A co bude dál?“
„Myslíš tady? O tom pořád přemýšlím. S drogami, pokud to páni v Praze šikovně zahrají, tak asi nic. V tomhle tady u nás snad nikdo nejede. Přes Česko jen projížděly. Budou chvíli pořádně otravovat pana inženýra Vodičku a toho jeho kámoše. Podle mne zbytečně, ale ukážou snahu a píli. A firma Finewood bude mít pár měsíců těžkej život. Pámbu ví, že to jsem nechtěl.
Panstvu v Praze spadne kámen se srdce. Maier už tady u nás nebude nikoho zajímat."
„A co ty?“
„Já? Já přece nic, já muzikant. Slouha v archivu. Kdy jsme byli v Passau? Před čtrnácti dny, že? Kdyby se něco chystalo, zavolal by si mě pan doktor Kunz už dávno na koberec. Ještě dřív, než rafani z Inspekce. A i kdyby! Tak co?! Chtěla sis koupit boty a já si vzpomněl na starého kámoše. Zavzpomínali jsme si u piva na staré časy.“
„Povykládal jsi mu o těch falešných penězích?“
Překvapeně se na ni podíval.
„Ne. O těch nepadlo ani slovo. Co to teď je? To je výslech, nebo co?“
„Ale ne. Já si jenom hraju na detektiva. Napadlo tě někdy, že ten pan doktor Kunz mohl mít pravdu?“
„S čím?“, naježil se Máša.
„Že to s tím Maierem je jenom tvoje fantasmagorie. Že na něj nic nemáš!“
„Nemám, co?“, začal Máša nadurděně počítat na prstech, „tak znali se s tím Sýkorou? Znali! Měl Sýkora jeho telefon? Měl! Měl důvod Sýkoru sejmout? Měl! Byl Maier v inkriminovanou dobu v Brně? Byl! Zmizel z Brna hned druhý den ráno? Zmizel!“ Málem zvedl šestý prst, ale pak to neudělal. Setkání u hájovny v Kladrubech nebylo třeba dodávat.
Nasadil divadelní úsměv, složil ruce na břiše a začal točit mlýnek. „I tomu nejpitomějšímu policajtovi to snad musí dojít!“
Hanka Mášu napodobila a taky si s úsměvem zatočila mlýnek.
„Tak to já naštěstí nejsem ani policajt, ani z těch nejpitomějších. A ti v Praze a pan doktor Kunz už vůbec ne! Ten ti to přece vysvětlil. Jenže tys nechtěl poslouchat: Že se znali? No a co!? Že měl Maierův telefon? Proč ne, když se znali! Ale že měl důvod Sýkoru sejmout? Tak to tedy neměl! To si ty jenom myslíš, že měl! Kvůli tomu zašpuntovanému dřevu! Jenže to, že tam jsou bankovky, to ty sis jenom vyšpekuloval. Ony tam nebyly! Teď víme, že tam byly drogy. A jsi se Sýkorou v koncích. Ten o nějakých drogách určitě neměl ani páru. Tedy mimo těch, co mu vyráběli v té hájence. A že byl Maier v Brně? Kde jinde asi měl být, prosímtě, když tam byla ta aukce? A proč zmizel z Brna? Protože mu volali z Německa. To přece sám řekl. Ale ty nevíš proč. Třeba mu umřela babička. Nebo mu vykradli byt.“
Hana rozložila dlaně jako by v nich držela knihu a sardonicky se usmála. „A jakpak to tvoje podezření proti chudáku Maierovi vůbec vzniklo? Přece tam v té hájence v Čechách, o které ses teď cudně opomněl zmínit! On tam jenom zastavil, chvilku okouněl a pak odjel. Tvůj detektivní mozek z toho vykonstruoval to všecko ostatní. Já, obyčejná ženská od ponku, si to vysvětluju tak, že z Mnichova do Prahy vždycky jezdil po dálnici a přes Waidhaus. Tentokrát jel jinudy, nebo jel jinam a chtěl se zeptat na cestu. A když nikdo nevyšel, tak holt jel dál a zeptal se jinde. Jak říkáváš: Je to tak prosté, milý Watsone!“
Máša mlčel, hleděl na ruce, které teď měl sepjaté pod stolem. Pak jednu zvedl, vyklepl z krabičky cigaretu, ale pak ji pohodil na stůl.
„Takže z toho všeho plyne co?!“
„Že to jsou asi dva úplně oddělené případy a že Sýkoru popravil někdo jiný, o kterém zatím nikdo nic neví. Teda tady v Brně. Pražáci možná ví. Ale určitě to nebyl Maier.“
„A tohle všecko ví pražáci už dávno a já jsem jim pro srandu.“
„Proč pro srandu? Prostě jsi to překombinoval. Ty jsi zřejmě specialista na menší případy. Třeba na loupeže ve zlatnictví.“
Teď si teprve Máša zapálil.
„Zkus místo cigaret cucavý bonbóny. Třeba ti to pročistí hlavu!“
Hana vstala a cestou do kuchyně prohrábla Mášovi vlasy.
„Neber si to tak! Nejsi neomylný Pánbůh. Co chceš k večeři?“
„Mně je to jedno,“ zabručel Máša, vrazil ruce do kapes a přemýšlel, jestli jenom stárne, nebo už taky začíná hloupnout.
K večeři dostal špagety a kotletu. Zamyšleně v hromádce špaget točil vidličkou.
Hana si nabodla kousek kotlety a než si ji vložila do úst, zeptala se:
„Nechceš se s tím smířit?!
Zvedl k ní oči. „Ty ano?!,“ zeptal se překvapeně.
„Já ano. Mezi panstvem tam nahoře to zřejmě takhle funguje. Nejen tady. V celém světě. Pan doktor Kunz to řekl jasně. Holt budete mít o jednu nevyjasněnou vraždu víc. Jede se dál močálem temným! A pokud bude někdy zájem, tak pánové milostivě dovolí ten případ zase otevřít. A ty do té doby budeš držet tvoje názory na spravedlnost a morálku na uzdě. Takže čekej!“
Stiskl vidličku v ruce a začal: „Oni si tam nahoře myslí, že můžou všecko?“
Zmlkl, protože si uvědomil, že se opakuje. Pak potichu přidal odpověď, kterou mu dal v Jihlavě na tutéž otázku pan doktor Kunz: „Oni si to nemyslí, oni to vědí!“
Mášovi došlo, že ti pánové taky vědí, kdo a proč dal odkrouhnout v Brně u přehrady pana Sýkoru.
Pokrčil bezmocně rameny a konečně si nacpal špagety do úst.
KONEC.
P.S.
Vážená čtenářko/vážený čtenáři, (aby to bylo genderově korektní),
děkuji vám za vaši svatou trpělivost, se kterou jste dočetli až sem, ke smutnému konci.
Jako poděkování za váš laskavý zájem (k vašemu zděšení, nebo k vaší radosti), pilně pracuji na druhém dílu, který si vám dovolím nabídnout až jej dopíšu. Tedy jestli vůbec!
Těšte se, či třeste se!!
