V denním baru si sedli ke stolku u okna, s výhledem do sluncem prosvětlené zahrady a do haly. Hanka se podívala na hodinky. „Stihli jsme to. Za deset deset.“
Pak se rozhlédla po místnosti. „V takhle nóbl podniku určitě mají italské Frizante. Tak mi objednej lahvinku.“
Barman právě přinesl víno a před Mášu postavil tácek s tureckou kávou a sklenkou vody, když se u recepce v hale zastavil mohutný pán v hnědé myslivecké kamizole, černých kalhotách se zeleným lampasem a v klobouku s kamzičí štětkou. Dáma, která jej doprovázela, byla i s tyroláčkem na hlavě alespoň o dvě hlavy menší a zřejmě měla také ráda barvu zelenou. Rozevláté lodenové paleto, sukni trochu pod kolena, elegantní mechově zelené kozačky. Jen halenka s nabíraným stojatým límečkem byla zářivě bílá.
„To je on,“ řekl Máša a vstal.
„Tamhle je ten chlap!“ zaburácel pán a ukázal na Mášu prstem. Pak chytil ženu za ruku a táhl ji do baru.
Mášu pominul a podal ruku Hance. „Já jsem Peter a tohle je moje žena Helga.“
„Já jsem Mašková. Hana. Přítelkyně tady toho pána.“
„Pán má zřejmě vytříbený vkus“, plácl Peter Mášu po rameni. „Vy zřejmě taky“, obrátil se k Hance. „Ale držte si ho na uzdě. Na hedvábné, to je důležité, ale fest držet! Oběma rukama!“
Paní Helga položila Haně ruku na rameno. „A stejně vám to nepomůže. Já se o to tady u toho halamy pokouším dvacet let a nefunguje to!“
Všichni se rozesmáli a posadili se ke stolu, zatímco barman uctivě čekal, až si jej panstvo všimne.
„Jo – tak tuhle černou vodu tady tomu pánovi zase odneste, mé ženě doneste totéž co pije tady ta dáma a nám dvěma natočte pivo“, hlaholil Peter.
„Nene!“, bránil Máša svoji kávu. „Já řídím, já zůstanu u kávy.“
„Mně vozej“, prohlásil Peter. „Takže pivo aspoň pro mne!“
Pak se otočil k manželce.
„Tohle teda je ten Jiži, co mě málem porazil. A zatímco já jsem za první místo dostal obyčejnou medajli, on dostal taky medajli, ale ještě navíc hodinky s věnováním. Ještě je máš?“
Máša s úsměvem povytáhl rukáv.
Peter rozhodil se smíchem rukama. „Prosím! Vidíte to?! Německá kvalita! Sto let je to a pořád jdou!“
Hanka se dala do hovoru s Helgou, pánové se začali dohadovat, jak to tenkrát na žíněnce bylo a co by bylo, kdyby.
A tak paní Helga dopila víno a řekla: „Víte co? Necháme je tady, ať si společně natřásají peří, když je to baví, a já vám zatím ukážu město.“
„No to budu ráda. Třeba tam uvidím nějaké pěkné boty.“
„Boty? Taky máte ráda boty? Já boty miluju! Jdeme k Olzingerovi. Ten mne ještě nikdy nezklamal. Nashledanou pánové!“
Ještě než došly do haly, všecka žoviálnost z Petera spadla.
„Haló, pane vrchní, my si sedneme tamhle do rohu, přeneste nám to pití tam, prosím.“
Rozepnul si kamizolu a pohodlně se rozvalil v křesle. Z kapsy vytáhl pouzdro na doutníky a nabídl Mášovi.
„Já mám moje cigarety.“
„Ty ještě pořád kouříš to francouzský svinstvo? Doufal jsem, že už jsi toho nechal, když si to teď můžeš dovolit.“
„Zvyk je železná košile…Tak to co mě postihlo, to už se doneslo až k tobě?“
„To víš, když se mezi českými policejními důstojníky objeví jeden poctivej milionář, tak se to rozletí jak lauffojr! Teď jsi známej v celé Evropě.“
„Já nevím, proč mě pámbu tak potrestal, ale nestěžuju si.“
Wiese si pozorně prohlédl doutník, jestli správně hoří a pak se zhluboka napil.
„Ale přesto tě někde tlačí bota, že jo!?“
„Po pravdě řečeno ne“, sypal si Máša opatrně cukr do kávy. „Mně momentálně tlačí obě boty.“
Wiese se v křesle napřímil a oba lokty položil na stůl.
„Jen pro pořádek. Je ti doufám jasný, že o tomhle rozhovoru budu muset napsat záznam?“
Máša se ušklíbl.
„No jistě.“ Vytáhl poznámkový blok, vytrhl z něj jeden list a posunul jej po stole ke sklenici s pivem.
„Tohle jsou čísla pěti vagonů s dřívím. A tohle je číslo jedné klády, která v jednom z nich je. Ve kterém, to nevím. Ale do Německa z těch pěti vagonů jedou jen dva.“
Wiese si lístek přitáhl a z kapsy vylovil brýle. Nakonec s lístkem poklepal na stůl.
„A čím je ta kláda pro mne zajímavá?“
„Tím, že to není kláda, ale futrál.“
„Futrál na co?“
„Nemůžu sloužit. Nevím.“ Pak se Máša usmál: „Hana si myslí, že by tam mohl být carský poklad.“
Wiese oklepl popel z doutníku: „Jak to? - to dřevo je z Ruska?“
„Přesně řečeno z Ukrajiny.“
„A proč to nevyřídíte u vás? Proč se do toho máme míchat my?“
„Ten vagon bude dneska, nejpozději zítra, tady u vás. Tomu nemůžu zabránit, protože než bych tam u nás sehnal všecka možná povolení, bylo by stejně pozdě.“ Wiese odložil zbytek doutníku do popelníku, znovu se pohodlně v křesle opřel, dopil pivo, sepjal ruce na břiše a podíval se z pod obočí na Mášu:
„A teď ten druhý důvod?!“
Máša se zasmál: „Ty jseš teda opravdu mazanej policajt! Bylo mi důvěrně sděleno, že naši páni a vládci si důrazně přejí, abych se tou prkotinou nadále nezabýval. Jinak by to se mnou dopadlo špatně. A nedejbože, aby se snad dokonce objevily nějaké souvislosti. V tom případě by to totiž se mnou dopadlo velice moc špatně.“
„Až takhle?“
Wiese přemýšlel a kousal si spodní ret. Pak jeho otázky dostaly jakýsi úřední podtón.
„Kolik takových klád bylo?“
„Nevím. Ale vagony byly nejméně dva měsíčně. Od loňského listopadu.“
„A příjemcem byl kdo?“
„To je to, co ti neumím ani naznačit.“
„Ale vždycky stejný příjemce.“
„To taky nevím. Ale řekněme to takhle: Vždycky stejný kupující.“
Wiese znova sepjal ruce na břiše a pozoroval, jak na popelníku dohořívá doutník.
„To už si dohledáme“, zatočil palci. Pak spustil tím původním žoviálním tónem: „Jestli to dobře chápu, tak je to mezinárodní lumpárna, krytá z nejvyšších míst tam u vás. A ty, pořád ten svatej, spravedlivej a neúplatnej policajt, ty je nemůžeš skřípnout. A tak to za tebe máme udělat my tady u nás.“
„Myslím, že ten chlív tam u nás vidíš zahnojenější, než ve skutečnosti je. Já osobně si myslím, nebo spíš doufám, že naši páni tam nahoře v tomhle nejedou. Jen mají panický strach z toho, že by se veřejnost mohla dozvědět, jaké to vlastně mají známosti. Teď, právě v předvolebním čase. A co se mne týče, ti páni nahoře mě nezajímají. Chci prostě jenom tuhle lumpárnu ustřihnout. Ať mi to zakazujou, nebo ne. Ale byl bych vděčnej, kdyby šlo tu českou část transportu z Ukrajiny do Německa úplně pominout.“
Wiese se ušklíbl a pokrčil rameny.
„V tomhle kontextu mluvit o vděčnosti je blbost! Pořád tvrdíš, že policajt se nemá míchat do politiky a teď ses do ní dobrovolně zamíchal. Férově jsem ti řekl, že to, co se dozvím, si nenechám pro sebe.Tak se teď musíš smířit s tím, že to může mít následky. Jedou v tom politici, tak je to prostě politika. A o tom, jestli tuhle kartu někdy naši páni politici na někoho vytáhnou, anebo ji nechají ležet pod stolem, o tom pak už nebudeme rozhodovat ani ty, ani já.“
„Ale toho lumpa, toho co já jej nesmím jmenovat, toho skřípnout můžete!“
„Herrgott, Jiži, copak jsi malej kluk?! Možná skřípnem, možná neskřípnem! Ca depend!, říkají Francouzi. Bude řada zájmů. Můžeš přemejšlet jakých.“
Wiese dopil pivo a prázdnou sklenici posunul ke kraji stolu. Pak se naklonil v křesle dopředu a položil předloktí na stůl.
„Pamatuješ, jak jsme se tenkrát ve Frankfurtu hádali? Strašně ses mi tenkrát líbil. S tou tvou filozofií o poctivých policajtech, co se nemají starat o politiku. A jak jsi jako beran trval na svém.
Můj táta se tomu tenkrát srdečně smál, když jsem mu to vykládal. Nakonec jsme si řekli, že máš možná i pravdu, protože žiješ tam za tím drátěným plotem a tam je asi všecko jinak.
Ale taky jsem ti vysvětloval, jak to chodí tady u nás! A tys asi dost dobře neposlouchal a teď neseš důsledky. Protože dneska už ty dráty nejsou a to, co my tady prožívali těsně po válce, to teď máte vy tam u vás. Urvat, co můžeš. Ale ty si pořád dál žiješ tvůj sen, jako by se nic nedělo.“
Překvapivě čile se zvedl z křesla a vytáhl z kapsy telefon.
„Na chvilku mne omluv.“
Vyšel dveřmi na zahradu, když předtím naznačil barmanovi, aby přinesl další pivo.
Máša si chtěl vzít novou cigaretu, ale pak jenom krabičku otáčel v prstech a pozoroval Wieseho, jak se prochází v zahradě a pilně telefonuje. Když se vrátil, pěna na čerstvé sklenici piva už začala opadávat.
„Tak zase jeden dobrej skutek“, řekl Wiese žoviálně a žuchl do křesla.
„Co je v té kládě za tím špuntem ani netušíš?“
„Bohužel ne.“
„No, nevadí. Celníci už nám ten vagon najdou a my si pohlídáme, kam pojede.“
Napil se piva a urovnal si na břiše kravatu.
„Koukám, žes pěkně přibral na sádle“, změnil Máša téma.
Wiese si se zalíbením pohladil břicho. „Jako každej roduvěrnej Bavorák…A teď mi řekni, jak ty jsi k těm tvým milionům vlastně přišel. Mně vždycky strašně zajímají detaily.“
A pak popíjel svoje pivo, se zájmem poslouchal a občas se potěšeně uchechtával.
„Já ti to ze srdce přeju, my Bavoráci nejsme závistiví. A doufám, že ti dlouho vydrží.“
„Jak to myslíš?“
„No…znáš to. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Dávej si na ně trochu pozor. Na penízky. Jsou kulatý, snadno se rozkutálí! Vždycky se najde někdo, kdo bude ochoten ti od nich pomoct. Ale kdyby ses náhodou rozhodl je investovat, dej mi napřed vědět. Znám tady pár lidí, kteří ti poradí a přitom tě neoškubou. Teda ne tolik, jako by tě do naha odrali tam u vás.“
„Díky. Ale zatím jsem snad žádnou blbost neudělal. Postavil jsem si domek, nic velkého, a bráchovi jsem dal na kliniku plastické chirurgie.“
„Velmi rozumné“, pochválil Wiese. „Manželka ji má taky. A nestěžujeme si. Vlastně mě mohlo napadnout, že nerozhazuješ. Když jsem si všiml té tvé káry před hotelem“.
Máša se naježil. „No dovol! Co se ti na mém voze nelíbí?“
„Nic ve zlým, ale když už si koupíš veterána, tak bys ho měl mít v garáži a vyjíždět jenom, když svítí slunko a je ta správná vlhkost vzduchu!“
„No, veterán to je, ale jako novej. Ani se neptej, co ta renovace stála!“
„Právě pro to!“
„To je srdeční záležitost. Jako dvacetiletej kluk jsem se do něj zamiloval, viděl jsem jej tenkrát v Praze. A tak jsem si ten luxus teď dopřál. A chci s ním taky jezdit, ne jej nechat zavazet v garáži. A mimo to – v Česku se starým autem nikoho nerozčiluju. Víš, co by bylo za poprask, kdybych si koupil nový Mercedes? Už takhle je závisti dost. A mimochodem, ten Mercedes by mě přišel jen o málo dráž.“
„No jo, to jsou holt ty libůstky milionářů“, uchichtl se Wiese. „A co ta zajímavá dáma, co sis ji přivedl? To je jen milionářská ozdoba tvého vozu, nebo je to něco na furt?“
„Ruce pryč! Jestli je to na furt, to záleží na ní. Ale z mé strany tomu nic nebrání.“
„ No konečně! Pořád jsem si říkal, kdy se konečně usadíš.“
Máša si zamyšleně prohlížel Wieseho kravatu.
„Poslouchej, ty toho o mně víš nějak podezřele moc, ne!?“
„No, já už nejsem obyčejnej policajt. Taky proto už nebydlíme tady v Passau… Ale zvědavej jsem furt. A ty tam u vás nejsi neznámá osoba. Stačí jenom naslouchat, když se vedou řeči. Není to ani tak dlouho, co tady u nás byl váš pan ministr. S doprovodem jak anglická královna.“
Podíval se za Járova záda do haly. „Á – dámy přišly. Ta tvoje ti to všecko vysvětlí, moje Helga už jí určitě všecko vyslepičila.“
Podíval se na hodinky.“My budeme muset jít. Mamá podává oběd přesně ve dvanáct a potrpí si na dochvilnost. Takže nás musíte omluvit.“
Oba vstali a šli dámám naproti.
Máša u barpultu vyrovnal účet. Když se vrátil, podal účtenku Wiesemu.
„Ty ji můžeš vyúčtovat. Já ne.“
Wiese na ni ani nemrkl a bez námitek ji strčil do kapsy.
Před hotelem Máša s povytaženým obočím hleděl na černý Mercedes, u kterého řidič právě uctivě otevíral dveře.
Rozloučili se, paní Helga nastoupila, když tu si Wiese ťukl do čela.
„Moment!“
Sáhl do kapsy a vytáhl vizitku. Položil ji na střechu vozu a na zadní stranu napsal telefonní číslo.
„Tohle je k nám domů“, podal ji Mášovi. „Nejsme v seznamu. A ozvěte se! Musíme se sejít. Ne jen tak na chvíli jako dneska.“
Poklepal mu na rameno a řekl vážně: Udělám, co můžu! A mysli na to, co jsem ti řekl!“
Obešel vůz a vmačkl se k manželce na zadní sedadlo.
Ještě si navzájem zamávali a vůz odšustil. Máša jej zamyšleně sledoval, dokud nezmizel za rohem hotelu.
„Copak? Závidíš?“, šťouchla jej Hana do boku.
„Ale ne!“ Podíval se na vizitku. Stálo na ní pouze „JUDr Peter Wiese“.
Stejná liga jako pan doktor Kunz, napadlo jej a uložil ji do peněženky.
„A na copak máš myslet?“
„Na politiku. A taky říkal, že mi něco vysvětlíš!“
