Čtení na dlouhou chvíli 32.kapitola

Pan Hanáček opravdu na dveře ceduli „přijdu hned“ přilepil. Posadili jej dozadu do vozu a ani ne za půl hodiny seděli v Kloboukách na služebně ve vypůjčené kanceláři, u vypůjčeného psacího stroje. Máša vytáhl z kapsy prázdné formuláře a podal je Skřivánkovi. „Pan poručík to teď všecko sepíše, abyste to mohl podepsat. A my si zatím popovídáme.“ Skřivánek si sedl k psacímu stroji a Máša si hostinského odvedl ke konferenčnímu stolku v rohu místnosti. Přitáhl si popelník a promnul v prstech cigaretu. Hamáček vytáhl krabičku Spart a oběma připálil.

„Máte docela zajímavou hospodu.  To všecko tam, to určitě stálo balík, ne?“

„Něco jsme měli, na zbytek jsem vzal úvěr.“

„A teď máte problém se splácením.“

„Jak jste na to přišel?“

„No, protože problémy se splácením mají dneska skoro všichni. Kdybyste je vy neměl, nekouřil byste to pašovaný svinstvo z Ukrajiny.“

Hanáček si povzdechl. „To s tou hospodou byl můj nápad. Myslel jsem si, že s tím western stylem budu mít pořád plnou hospodu. A nevyšlo to. Přes týden to není nic moc. Aspoň ty diskotéky v pátek a v sobotu a k tomu pár plesů mě drží, abych se neutopil. Naštěstí tchán má vinohrad, meruňky a broskve, takže když je zle, je kam jít. Jenže manželka vypyskuje, že vyhazuju její peníze.“

Máša změnil tón.

„Takže jste se rozhodl pomoci si sám!“

„Jak to myslíte?“

„No! Nejen, že jste tomu Kužmovi dal jen tisícovku, místo obvyklých dvou. Ale vy jste mu dokonce podstrčil falešnou tisícovku. Jednu z těch, co jste nakoupil od tohohle pána,“ a Máša položil před Hanáčka na stůl fotografii Čurdy v autě, s prostřelenou hlavou a kousky mozku rozstříknutými na skle. „Ten je teď po smrti. A my chceme jeho vraha!“

Máša doufal, že tahle formulace hospodským otřese, ale vůbec neočekával, že ten se tak totálně zhroutí.

Roztřásl se jako by náhle dostal zimnici; odstrčil fotografii, vytřeštěnýma očima hleděl na Mášu a blekotal: „Já jsem ho nezabil! Já jsem ho vůbec neznal, viděl jednou v životě. Já jsem ho nezabil, věřte mi to, nezabil, nezabil!!!“ Sevřel si oběma rukama hlavu, položil ji na stůl a plačtivě opakoval „nezabil, nezabil, nezabil!“

Skřivánek přestal psát a překvapeně jej přes rameno pozoroval. Pak začal znova bušit do stroje.

Máša pochopil, pod jakým tlakem tenhle člověk zřejmě už dlouho žije. Ale bezohledně využil situace a pokračoval: „Kolik jste těch padělků koupil?“

„Deset.“ „Za kolik?“ „Za pět tisíc.“ „Kde jste je vzal?“ „Měli přivézt zboží. Tak jsem měl v trezoru.“ „A kde je těch ostatních devět bankovek? Komu jste je podstrčil? Potřebuju jména!“

Hanáček přestal vzlykat. Narovnal se, vytřel si klouby obou rukou oči a se svěšenými rameny se zády opřel do křesla. Zhluboka se několikrát nadechl. Máša k němu mlčky pošoupl cigarety a Hanáček unaveně řekl: „Já jsem je spálil. V umyvadle. Hned jak ti dva,“ hlavou ukázal na Skřivánka, „jak ti dva odešli.“

Zapálil si cigaretu, znovu se podíval Mášovi do očí a tiše zopakoval: „Ale já jsem ho opravdu nezabil, věřte mi to!“

„Já vám to věřím, pana Hanáčku. Já jsem přece vůbec neřekl, že bych vás z toho podezíral. Jen jsem řekl, že chceme jeho vraha!“

Vstal a šel do vedlejší kanceláře. „Strážmistře, dejte mi, prosím vás, sklenici vody! A kdybyste tu měli trochu kafe, potřeboval bych tři šálky.“

Postavil vodu  před Hanáčka a přešel ke Skřivánkovi. Pozorně si přečetl obě strany prvního listu a podal jej Hanáčkovi. „Až se uklidníte, tak si to přečtěte, jestli jsme to napsali správně, ano?“ A šel číst Skřivánkovi přes rameno.

Když si Hanáček postupně přečetl  druhý, třetí a čtvrtý list, posadil se Máša opět proti němu a podal mu tužku. „Jestli je to všecko správně, a jestli k tomu nechcete nic dodat, tak nám to tady dole laskavě podepište. Každou stránku, prosím.“

Hanáček s občasným vzdychnutím podepsal. Pak položil tužku a zeptal se: „Co se mnou teď uděláte?“

Máša papíry složil a strčil je do kapsy.

„Napřed do vás nalijeme kafe, abychom vás postavili na nohy. A pak vás odvezeme nazpět k hospodě, jak jsme slíbili. A já být vámi, tak bych pak šel domů, dal bych si lomcováka slivovice, vlezl bych do postele a spal bych až do božího rána.“

Strážmistr z vedlejší kanceláře nakoukl do dveří. „Máte tam to kafe, ale já nemám tác, abych to sem všecko dones´.“

Skřivánek mu pomohl.

„A až se vyspíte,“ pokračoval Máša, „tak byste si měl promluvit s tchánem a s manželkou, zavřít hospodu a pracovat třeba u tchána ve vinohradě. Vždyť vy už jste, člověče, jenom uzlíček nervů!“

„Ale co se mnou bude dál? Zavřou mě?“

„To snad ne. V kriminálech moc volných kavalců nezbývá. A musíme si je šetřit pro větší čísla, než jste vy. Už jste tam někdy byl?“

„Ne.“

„No tak bych odhadoval, že prolezete jako pes pod vratama, s podmínkou. Ale to víte, falešné peníze se berou pěkně přísně. A erár si na vás možná taky zgustne. Daňový únik a  tak.“

 Hanáček chvíli mlčky míchal kávu a pak se najednou rozpovídal; sypal to ze sebe tak rychle, že mu bylo občas obtížně rozumět.

Jak nevěděl, co dál. Jak v sobě už měl tři slivovice, když ten chlap přišel do lokálu. A jak se dali do řeči, a jak si nakonec těch deset tisíc koupil, protože se mu to jevilo jako dobrej kšeft.

A vykládal o strachu, který prožíval, když druhý den vystřízlivěl. Jak se nemohl odhodlat ty peníze ani udat, ani zničit, až se nakonec rozhodl, že to přece jen zkusí. A dal si tisícovku do šrajtofle, až někdo cizí bude po vejplatách platit velkou bankovkou, že mu ji šoupne. A jak ji pak strčil tomu Ivanovi. A ty ostatní spálil, takže to všecko bylo stejně na hovno. A pak dvěma doušky vypil kávu a lžičkou vyjedl lógr, jak to lidi na venkově dělávají.

„Berte to jako poučení pro příště,“ řekl Skřivánek a vstal jako první.

Máša poděkoval strážmistrovi za vlídné přijetí a položil na stůl stokorunu. „Do společné kasy za to kafe. Jo, zapomněl jsem otevřít okno. Trochu jsme to tam zahulili.“

Strážmistr mávl rukou. „Starej kouří viržinka. To je teda smrad!“

„Ty jsi fakt lišák,“ podíval se Skřivánek na Mášu za volantem. „Kde ses dozvěděl o těch deseti bankovkách, že mu je prodal Čurda? A nikomu´s o tom ani nešpitl! A přitom někde v předpisech stojí, že zatajovat kolegům informace se nesmí.“

„Já jsem to přece vůbec nevěděl. Že to byl Čurda, to jsem střelil jen tak od boku; kdo jiný by to jinak mohl být? Ale to, jak se sesypal tak najednou, s tím mě docela vylekal.“

„On sice s tou jeho figurou vypadá jako drsňák, ale tu dušičku vevnitř asi moc drsnou nemá. Já si myslím, že celou dobu myslel jenom na ty bankovky, co řekne,  co zatluče, a tys na něj najednou vyjel s obviněním z vraždy!“

„No dovol!!! Já jsem ho přece neobvinil!“

„Ne. Ale naformuloval´s to tak, aby si to myslel.“

„Nemůžeš mi klást za vinu to, co on si vymyslel!“

„Já ti to za vinu nekladu. Já to beru jako názorný příklad toho, cos mi řekl cestou tam. O tom zlým a hodným.“

„Takže ses něco přiučil.“

V Brně se Máša u nádraží podíval na hodinky. „Vlastně už máme padla! Kde chceš vyhodit, Pavle?“

„Tady u nádraží to bude prima, díky.“

Máša zastavil u pošty a počkal, až Skřivánek přejde před autem na nástupiště. Pak popojel ke Grandhotelu, otočil do protisměru a jel domů.