Čtení na dlouhou chvíli 28.kapitola

Máša vzal notes, zapalovač a cigarety, zapečetil trezor, zamkl kancelář a sjel výtahem dolů, aby si v kantýně koupil dva chlebíčky. Jeden snědl cestou, s druhým v ruce zaklepal na dveře sekretariátu. „Běžte rovnou dál, šéf už je tady a chce s váma mluvit,“ řekla pani Jiřinka a aniž se otočila, bušila dál do psacího stroje. „Vy máte oči i vzadu?,“ podivil se Máša. „Ne, ale nikdo jiný tady na dveře neklepe.“

Nekula spokojeně pokuřoval dýmku a přehraboval se v jakési složce.

„Pan státní zástupce byl zřejmě spokojen s hlášením té slečinky, co nám ji sem poslal na průběžnou kontrolu. Dokonce nám způsobem jemu vlastním sdělil něco jako pochvalu. A čtvrteční hlášení odvolal, má nutné zástoje jinde. Úhledně sepsanou zprávu máme předat jeho náměstkovi. S tím jsem to už usmlouval na pátek. A teď to horší: Ta bankovková aféra se zčásti přesouvá k nám. Všecky papíry přiveze z Prahy kurýr.“

„To mi právě řekli ti dva z Prahy. Tam se něco divnýho peče. Takže, jestli správně chápu, brzo dostaneš hromadu příkazů. A prioritou bude řešit ty falzifikáty tady na Moravě. Mordy budou asi páni na prokuratuře až na další držet v šuplíku tak dlouho, dokud nedostanou další povel.“

„A nic bližšího nevíš?,“ zeptal se Nekuda a pokoušel se rozdmýchat vyhasínající dýmku.

„Nic víc nevím. Ti dva v Praze vypadají pěkně vyplašeně.. Ale já jdu za tebou kvůli Čurdovi. Nevíš, jestli ti z Inspekce už byli u něj v bytě? A jestli tam něco našli?“

„Co měli najít?“

„Nevím. Cokoliv. Peníze, telefonní čísla, jména, adresy.“

 „Proč tě Čurda zajímá?“

„To ti ještě nikdo neřekl? Už dopoledne tady Skřivánek sepsal s nějakým Koudelkou oznámení, že ten tu jednu falešnou tisícovku v herně dostal od Čurdy.“

Nekula vyletěl z křesla. „Jiři, přinesl sem Skřivánek nějaký papíry?“

Psací stroj utichl a paní Jiřinka přinesla dva listy. „Ano, tady tohle.“

„A proč jsi mi to nedala?“

„On neříkal, že to spěchá. Tak jsem to dala do knihy.“

Nekula rychle přelétl text. „Zavolej mi sem personálního, prosím tě!“ a hodil papíry na stůl.

„U toho nemusím být, šéfe,“ řekl Máša. „Jedu na golf.“

„Na golf, jo? Ty ses zbláznil!“

„Ne. Potřebuju honem sehnat pár informací. A kde je seženu rychleji, než od panstva na golfu?“

Na parkovišti Máša napočítal pět aut s luxusními poznávacími značkami. A věděl, že nepřijel naprázdno.

Co se golf stal módním sportem, na hřišti se mnohé změnilo. Dříve žlutozelená a občas poschlá  tráva se díky novým umělým závlahám změnila v pečlivě sestřižený, sytě zelený koberec, stolky pod slunečníky před klubovnou už nestály na vyštěrkovaném plácku, ale na dlaždicemi vydlážděné ploše vroubené květináči. Srubová chata dostala nový nátěr a novou krytinu na střechu.

Členstvo se postupně rozdělilo na ty, kteří dobře uměli vydělávat peníze a na ty, kteří to tak dobře neuměli, ale líp hráli golf.

Máša většinou sedával s těmi druhými, ale tentokrát se posadil ke stolu hned pod schody do klubovny. Naproti předsedovi klubu.

„No né!, pan milionář nás poctil návštěvou! Měl bys dát flašku!“

Máša si s úšklebkem prohlédl pána s knírkem a ocenil jeho zářivě žlutý svetr, barevně ladící s kostkovanými kalhotami.

„Zajisté, pane předsedo. Jak je ctěná libost.“ 

„Stavitelskej, objednej to!“ nařídil předseda. Mášův soused, pořízek s neholeným strništěm v obličeji a tlustým zlatým řetězem na krku si sundal černé brýle, zahákl je do výstřihu košile a už na schodech do klubovny halekal:

„Miládko, co tam máte nejdražšího k pití? Pan Máša je dneska špendábl!“

Za chvíli se vrátil a za ním barmanka nesla láhev skotské a sklenice.

„Tři a půl papíru,“ ohlásil nadšeně pan stavitel a pánové zatleskali.

„Mně přineste džus,“ objednal Máša. „Já jsem tu autem.“

„To my taky, vole,“ prohlásil hubeňour v čele stolu a sáhl po skleničce.

„Tak co dělají naši policajti? Jak pokračuje boj se zločinem?“

„Práce nad hlavu, nestíháme,“ sepjal Máša ruce na břiše. „Zatím se můžete dalšímu  shromažďování peněz věnovat bez obav.“

„Nositel dobrých zpráv je vždycky vítán, na zdraví!,“ prohlásil předseda a zvedl skleničku.

Když byla láhev napůl prázdná, Máša se zeptal:

„Hele, chlapi, neznáte nějakýho Maiera z Mnichova?“

Hubeňour Havlík v čele stolu na Mášu přiopile zamrkal.

„Potřebuješ vyprat prachy, co?“

„Nekecej voloviny, Jardo!“ okřikl jej předseda.

„Toho zná v Brně každej! Největší děvkař a ožrala Jižní Moravy. Co proved?“

„Málem mě naboural v  zatáčce u Telnice,“ lhal Máša.

S ubývající whiskou v láhvi začal Máša přemýšlet, jak by se vytratil. Láhev už se vyplatila a opilecké řeči jej začínaly nudit.

V kapse mu zazvonil telefon.

„A do práce!“ zakřičel předseda a všichni se opile rozřehtali. Vtip o policajtech zřejmě všichni znali.

Máša vstal a vyšel ze zahrádky na trávník.

„Ano!?“

„Tady Ivan. Juro, dějou se věci. Někdo by s tebou chtěl mluvit.“

„Tak mi ho dej.“

„Ne po telefonu. Stihnul bys to, řekněme, do půl sedmé do Jihlavy?“

Máša se podíval na hodinky. „Jo, to by šlo. Mám si vzít tu uniformu s metálama?“

„Ne! On snad pojede v montérkách. Aby ho náhodou nepoznali,“ smál se Čech, „takže o půl sedmé. Znáš ten hotel u sjezdu z dálnice? Tam u rybníka?“

„Jo, ten na pravé straně. Budu tam.“

Máša se vrátil ke stolu a omluvně zvedl ruce. „Je mi líto, páni, ale povinnost volá!“

„První povinností slušnýho člověka je zaplatit u barpultu dluhy,“ připomněl předseda a procítěně říhl.