Na seznam teď pan Majer po právu patří. Ale jak ho tam legálně dostat, aby nepraskla akce Kladruby? -- Co na něj máme? Jen to, že zastavil před hájenkou v Kladrubech. Třeba se chtěl zeptat na cestu, nikoho neviděl a jel dál. Všecko ostatní jsem si vyfantazíroval já sám.
Máša zamkl kancelář a seběhl po schodech o patro níž.
V kanceláři mordparty seděl sám opuštěný poručík Žáček a bušil do psacího stroje.
„Máš tady někde věci z toho Mercedesu?“
Žáček vytáhl z trezoru dvě velké obálky. „Co hledáš?“
„Jo, milej zlatej, to kdybych věděl, bylo by mi líp,“ řekl Máša a vysypal jednu obálku na stůl. Svazek klíčů, kapesní nůž, kapesník, načatý balíček prezervativů, zapalovač, cigarety a peněženka.
Máša po ní sáhl. Peníze, platební karty, účtenky, starý tiket na sportku, vizitky.
Máša je zběžně prohlédl a bez zájmu vrátil zpět do peněženky.
V druhé obálce byla jen náprsní taška s doklady, malý poznámkový bloček v kožených deskách a telefon.
Máša bloček prolistoval. Pár zbytků po vytržených lístcích, jinak jen čisté listy.
Zapnul telefon. Obrazovka se rozzářila. V seznamu žádný Maier nebyl. Ale byla tam zkratka. MM byt. Maier Mnichov. Trefa! Vytáhl blok a číslo si opsal. Pak rutinně projel celý seznam, a pod B objevil další zkratku, BM. Pro jistotu si opsal i tohle číslo. Vypnul telefon a vrátil věci do obálek.
„Našels?,“ zeptal se Žáček.
„Snad jo. Třeba mám kliku.“
„Ty prej teď děláš na těch bankovkách. Myslíš, že ten Sýkora v tom jel?“
„Zdá se. Už máte pitevní nálezy?“
„Jo. Šéf je dostal někdy před polednem.“
„A viděls je?“
„Ještě ne. Šel s tím hned k Nekulovi. Ale není tam prý nic co jsme nevěděli. Ale kulky nejsou, nábojnice nejsou, bouchačka není. Tak školáci šmejdí po lese a hledají.“
„A ti z Inspekce?“
„Znáš je! Tajemnej hrad v Karpatech. Ale Nekula svolal na zítra ráno koordinační poradu.“
Zpět v kanceláři Máša vytočil přes státní linku číslo MM.
„Volané číslo neexistuje,“ ochladil ženský hlas Mášovy naděje. Otráveně hodil sluchátko do vidlice. Pak je zvedl znovu a vytočil stejné číslo s předvolbou pro Německo. Tentokrát se dozvěděl, že číslo je momentálně nedostupné.
„Tak do třetice,“ zabručel a vytočil s německou předvolbou číslo BM.
Telefon několikrát zazvonil, ve sluchátku cvaklo a ozvalo se „Büro Maier, Guten Tag!“
„Promiňte, to je omyl,“ omluvil se Máša německy. Pak uhodil pěstí do stolu a zasmál se: „A máme to!“
Pak zavolal do Prahy. Tentokrát zvedl telefon kapitán Čech.
„Právě se tady o tom s Otou bavíme. Že jsme na ten sobotní výlet ani neměli jezdit.“
„No, já taky nemám ty nejlepší vzpomínky, ale vám se to líbilo, ne? Ale proč volám: Sýkora měl jeho číslo v telefonu. Takže si Maiera zcela oprávněně připíšeme do seznamu. …Slyšíš mě?“
Na okamžik bylo ticho.
„Jo. Ale Ota ti řekl, že je to horká kaše, že jo? Tak o tom, prosímtě, mlč. Vážně. Tohle není na řeči po telefonu, ale opravdu to ber velmi vážně a mlč.
Právě skládáme dohromady ty papíry, co vám pošleme do Brna. My vyrážíme do Plzně. Tam je zatím všecko jak jsem ti včera říkal. Jen ze Zachaty už je Tomíček. Ale křestní jméno má pravé. Miloslav. Záznam má jako moje ruka, ale doteď samé prkotiny. A pro zajímavost: On je povoláním, teda původním povoláním, středoškolák chemik. A taky se zdá, že ti dva Rusáci tam především drželi stráž.“
„Takže práce čím dál víc?“
„Jak říkáš. Díky za zprávu. Zase si zavoláme.“
