Rozzářený pan ředitel Vodička, košili gerojsky rozhalenou a červený ve tvářích, si Máši všiml již ve vratech a šel mu naproti.
„Tak vy jste nezapomněl? Už to frčí! Kšeft se hejbe. Představím vás jako našeho právníka. Dobrý, ne?“
„To bude fajn,“ stiskl mu Máša ruku.
Vodička jej představil pánům zřejmě v nejlepším rozmaru, potěšeným, že se s panem doktorem domluví přímo, bez Vodičkova tlumočení. Všichni si s ním potřásli rukama.
Pan Wolf, ten v myslivecké kamizole, si Mášu prohlédl od hlavy k patě: „Tohohle pana ředitele právník? Fajn, fajn, to už se nedivím, že ho ještě nezavřeli pro odírání poctivých obchodníků!“
„Ještě není tak zle, pane Wolfe! Máme jednoho básníka, který tvrdí, že v Anglii dřou zákazníky bez nože, ale my se holíme sami!“
Všeobecný řehot.
„Co budete pít, pane doktore,“ přitočila se k Mášovi jedna z obou hostesek.
„Ukažte, copak tady máte?,“ otočil se Máša ke stolu s občerstvením. Do nosu mu zavanula libá vůně grilovaného masa.
„Dejte mi, prosím, z toho nádherného výběru jen džus, slečno,“ požádal hostesku. „Jsem tady, bohužel, autem.“
„My jezdíme taxíkem,“ povykoval šišlavou němčinou Francouz.
Máša čekal, až slečna vytře ubrouskem sklenici a zatím si prohlížel velkou zarámovanou fotografii přítomných pánů, všichni se sklenicemi v ruce, malebně rozloženi na kládách. Vodička si jeho pohledu všiml.
„To mi dneska přivezl tady pan Batutti. On vášnivě fotí. Tohle je z mých narozenin, jak jsem vám o nich vykládal.“
„Ono to moc trvalo,“ omlouval se Ital. „Já jsem zapomněl.“
Máša se sklonil a prohlížel si snímek podrobněji. Pak se podíval po přítomných a nakonec ukázal prstem na kulatého pána s knírem pod nosem a s mysliveckým kloboučkem se štětkou posunutým odvážně do týla.
„Tenhle pán má dneska absenci, že?“
„Tenhle? To je Majer z Mnichova!,“ jásal pan ředitel Vodička. „Dneska pijeme na jeho zdraví!“
„Ale on tu není!“
„Není! Musel nutně domů. Tak jsme mu, výjimečně, samozřejmě, povolili, že si může vybrat jednu haldu bez aukce, aby nebyl škodnej!“ Vodička ukázal na hromadu kulatiny s velkým žlutým M, nastříkaným sprejem na jedné z klád.
„Ovšem musel zaplatit dnešní pití! “ Pan Batutti zvedl nad hlavu sklenici a všichni halasně připili panu Maierovi z Mnichova na zdraví.
Máša v družném hovoru o ničem pojedl dvě kotlety a jednu domácí klobásku a pak se s politováním omluvil, že povinnost volá.
„Naší jedinou povinností je tohle všecko vypít!,“ zvolal pán z Rakouska, volnou rukou objal jednu z hostesek a táhl ji ke stolu s láhvemi.
Vodička Mášu doprovázel k bráně.
“Poslyšte, pane řediteli, kdy se vrátí ten váš kolega z Ukrajiny? Potřeboval bych pár informací.“
„Nevím. Ještě tam jel domluvit nějakou dodávku řeziva. Ale až se vrátí, tak vám zavolám. Děje se něco?“
„Nic, co by se vás týkalo. Jen pár informací o tom, jak to na Ukrajině chodí. Nijak to nespěchá.“
Máša si sedl do auta a veškerá rozvernost, kterou překypoval před chvílí, z něj spadla.
Přemýšlel, jak do jeho úvah ze včerejšího večera případně zapadá pan Maier z Mnichova. Ten pán, co koukal z okna zeleného Mercedesu s mnichovskou značkou, když Máša stál za záclonou v hájovně v Ovesných Kladrubech.
Zpátky v kanceláři, uvařil si nejprve kávu a pak si našel v notesu telefonní číslo.
„Dobrý den. Kapitána Čecha, prosím.“
„Ten tu není. To jsi ty, Juro?“
„Jo, ahoj! Otíku, vzpomínáš si na zelenej Mercedes?“
„Počkej!-Jo. Jo,jo,jo, ten! Nojo! Co je s ním?“
„Hans Maier. Z Mnichova. Byl jsem se podívat na aukci, co nás na ni zval ten Vodička, vzpomínáš? A Hans Maier je jeho zákazník.“
Ve sluchátku bylo chvíli ticho… „Ale! Nepovídej!…Už jsi někdy šťoural klackem do vosího hnízda?“
„Píchat klackem je blbost. Lepší je vypálit.“
„Víš co, já se poradím s Ivanem, až se vrátí, ale zatím si to nech pro sebe. Máš něco konkrétního!?“
„Ne, ne. Konkrétního zatím nic. To jenom si tak skládám informace dohromady a toto je zatím jenom móc zajímavé jméno v seznamu.“
„Takhle, Juro: Naši páni si na těch falešných bankovkách chtějí vysloužit ostruhy. Takže zatím z toho mizí ten ukrajinský řidič a všecko kolem něj. Protože to by se do toho nutně začal míchat Interpol. A určitě by nebylo dobře, kdyby se do toho dostal navíc ještě nějaký skopčák. To by bylo z deště pod okap. Oni si to nahoře představují tak, že až to rozkryjeme všecko tady, tak k tomu nakonec přimontujeme to ostatní a teprve potom to naši páni s celou parádou předají a slížou smetanu. Ale jak říkám, promluvíme si o tom s Ivanem jakmile se vrátí a zavoláme.“
„No jo, jenže my tady máme dvě mrtvoly. A prokuratura nespí.“
Patera překvapeně hvízdl. „A ty si myslíš, že ten Maier…“
„Říkám ti, že zatím jen sbírám informace. Zatím to jsou jen úvahy.“
„Ivan mi říkal, o čem jste se bavili včera u tebe, ale o tomhle nepadlo ani slovo, že ne?!“
„To je dvě hodiny stará informace.“
„Tak si ji, prosím tě, zatím nechej opravdu jenom pro sebe. Tady se dneska dějou věci, o kterých vy tam v Brně víte prd. A když nebudeš opatrnej, hodně opatrnej, tak nás všecky zatáhneš do velikánskýho průseru. Tak se, prosímtě, drž na uzdě. Jak se Ivan vrátí, tak si zavoláme.“
Máša zamyšleně položil sluchátko.
