čtení na dlouhou chvíli 26. kapitola

Už v šest hodin ráno seděl Máša v kanceláři a dopisoval návrh na vedení vyšetřování. Po třech šálcích kávy a třech cigaretách s tím byl hotov.

Sklepl listy dohromady a podíval se na hodinky. Bylo skoro osm.

Sešel dolů po schodech a zdvořile zaklepal na dveře sekretariátu.

„Dobrý den, milostivá, je tu už šéf?“

„Není, velevážený,“ usmála se paní Boženka, „je na Magistrátě.“

„Tak mu tohle, prosím, dejte, až přijde. Ať si s tím udělá, co mu libo. Já si teď jdu proklepnout jednu hernu na Masaryčce a pak si ještě zajedu vyjasnit pár věcí v Chrlicích ohledně toho ukrajinského auta.“

Měl štěstí. Podařilo se mu zaparkovat na rohu naproti nádraží. K herně to bylo pár kroků.

Zastavil se ve vchodu a chvíli si zvykal na přítmí v místnosti, kde blikaly dvě opuštěné řady hracích automatů. Jediné světlo svítilo vzadu nad pultem, za kterým otráveně seděl mladík s  vyholenou hlavou a listoval jakýmsi časopisem. Máša jej ohodnotil na lumpa čtvrté hodnostní třídy.

Lump zvedl hlavu, podíval se na Mášu a zavřel časopis.

„Co chcete?“

„Vy mě znáte?“

„Polda se pozná na sto honů.“

„No prima,“ zašklebil se Máša. „Tak to ani nemusím pátrat, ve které kapse mám placku.“

„Tak co chcete?,“ pokrčil barman rameny.

„Pana Koudelku.“

„To sem já! Co má bejt?“

„Vy jste ten, co v jeho tržbě v bance našli tu falešnou tisícovku.“

„Našli, no!“

„A vy si nepamatujete, kdo vám ji podstrčil.“

„Ne. To už sem řek těm, co tu byli před váma. Na fízlárně sem kvůli tomu seděl celý dopoledne.“

„Já jsem to četl. Pěkně jste to tam všecko napovídal. Halda zákazníků, frmol, kafe vařit, kasu hlídat, mašiny štelovat, kdo si pak má ty ksichty pamatovat.“

Máša se vyhoupl na barovou stoličku a poklepal ukazováčkem na pult.

„Jenže to je bejvávalo, fešáku. Teď je to jinak. Teď už nejde o falešný peníze, teď už jde o dvě vraždy. A ani se nebudu muset moc namáhat, abych tě do toho namontoval jako spolupachatele… Tak přestaň s řečmi o zástupech zákazníků,“ a Máša ukázal palcem přes rameno na prázdný lokál, „a dej se do zpěvu.“

Barman si přejel dlaní po vyholené hlavě.

„Mně na žádný mordy neutočíte. Já vůbec nevím, o co by mělo jít. Ňákej chlápek mi podšoupl falešný prachy. Fertik. To je všecko.“

„Poslyš. Mně to nebaví. Koukám, že tu nemáš špatnej ďolík, Ale ty si nepamatuješ kdo ti co dal, ty si nepamatuješ kdy to bylo, ty nevíš jak vypadal a navíc si myslíš, že jsem taky blbec. Takže buď řekneš co víš, nebo zavolej šéfovi, ať si to sem přijde zavřít, já ti nechám dát klepeta a dám tě odvézt k nám. A jestli tě vůbec pustíme, tak s tebou šéf vyrazí dveře. Kdo si zadává s policajty, ten v těchhle kruzích není moc oblíbenej. Konec srandy, frajere!“

„Já ho neznám, ale je to polda. A když vám dá tisícovku policajt, tak vás ani nenapadne si na ni svítit. Aspoň mě to nenapadlo, asi sem vůl. Každej ví, že poldům se nemá věřit!“

„Bacha na ústa, fešáku! On ti sem přišel v uniformě a zasalutoval!?“

„Ne. Ale já ho poznal, protože jsem jednou čekal na Kachláku na červenou a von jel vokolo v autě. Všim sem si ho, protože to byla taková ta barva, jakou má Porsche. Ale Porsche to nebylo. A von byl v uniformě. Hubenej, blonďák, s knírkem.“

Máša klepal prsty na pult a nedůvěřivě si barmana prohlížel.

„Nekecám! Vám bych to taky neshodil. Jenže s nějakým mordem nechci mít nic společnýho! Teda jestli jste nekecal vy!,“ dodal podezřívavě.

„No, tak poslouchej, fešáku: Já ti to budu věřit, protože to vypadá, že tentokrát nelžeš. A výjimečně udělám dobrej skutek. Tentokrát z toho vylezeš bez maléru. O té původní falešné výpovědi se nebude mluvit.“

Máša si položil lokty na pult a vyklepal na něj jakousi melodii pěti prsty:

„Tady končí sranda a je ti snad jasný, že se to musí zaprotokolovat.

Takže, až ti skončí šichta, půjdeš na kriminálku a řekneš, že chceš mluvit s panem poručíkem Skřivánkem. A sdělíš mu, že chceš učinit výpověď ohledně těch falešných peněz. A do protokolu uvedeš, žes posledně uvedl, že toho chlapa sice opravdu neznáš, ale minulý týden ve středu k večeru jsi jej viděl na křižovatce v červeném autě a v uniformě. Já to panu poručíkovi řeknu, aby o tobě věděl. Jasný?“

Barman chvíli přemýšlel. „Minulej tejden ve středu jsem měl odpolední šichtu. To by muselo bejt v úterý.“

„Dobře. Tak v úterý. V kolik tady končíš?“

„Už jsem měl bejt pryč. Ale ta holka, co se spolu střídáme, ta volala, že jí ujel vlak.“

„Takže jak přijde, tak tam pudeš! Poručík Skřivánek, pamatuj si to.“

Koudelka, hlavu trochu skloněnou na stranu, stále na Mášu nedůvěřivě hleděl.

„A proč jako…Takhle…,“ nevěděl, jak se vyjádřit.

Máša seskočil se stoličky a bez pozdravu vykročil ke dveřím.

„Třebas ti dojde, že některejm fízlům se věřit dá,“ řekl přes rameno.

„Občas,“ dodal pro sebe. „Třeba se nám někdy budeš hodit.“

Sedl do auta, zavolal Skřivánkovi a vyrazil na gáblík do Chrlic.