Čtení na dlouhou chvíli 23. kapitola

Nekula se posadil za svůj stůl, vytáhl z kapsy dýmky a postavil je zpět do stojánku. „Jestli chcete kafe, tak je musí někdo uvařit. Pro mě taky. Sekretariát dneska nefunguje.“ „Svrbí mne to v nose, že hned zítra ráno sem pan prokurátor pošle některého ze svých poskoků, bez ohledu na to, co slíbil. A jestli to dobře chápu, tak s tím zlatnictvím jste zatím moc nepohnuli. Takže,“ píchl prstem směrem k Sojkovi, ráno chci mít na stole hromadu papíru o tom, co jste všecko udělali s návrhy na další postup. Potřebuju mít něco, čím prokuratuře zacpat hubu. Jasný?! Tak odchod!“

Když se za Sojkou zavřely dveře, Nekula si konečně zapálil dýmku, kterou celou dobu nacpával.

„A ty mi teď řekni trochu víc o těch bankovkách.“

Máša pokrčil rameny. „Zatím ti toho moc říct nemůžu. Zatím jsou to jenom kousky skládačky. Patří do ní ten nabouraný kamion, našli jsme v něm tajnou schránku, ten mrtvý šofér, ale jen okrajově, jak to zatím vypadá, tak vůbec o ničem nevěděl. Pak je tam jedna babka od pumpy, jako svědek, jeden hostinský, toho pravděpodobně klepnou přes prsty pro spoluúčast a za kšefty s pašovaným zbožím; a pak je tu jeden tajemný neznámý s červeným žigulíkem. Toho zatím hledáme. Tihle všichni se v tom nějak motají. Ale zatím ani netušíme, kam to nakonec povede. Šéfa nemáme. Možná tě bude zajímat, že ten mrtvý z mercedesu je pan Vávra z Prahy. Ten v tom jel taky. Aspoň si to myslím, protože na jeho jméno je evidovaný ten červený žigulík co v něm jezdí náš neznámý.“ Máša zamáčkl cigaretu a zapálil si další.

„A navíc tu máme Čurdu, blahé paměti. Ten, cejtím to v nose, taky do té skládanky nějak patří.“

 Nekula neřekl nic. Jen vstal a otevřel okno.

„Takže jediné, co zatím bereme za prokázané,“ pokračoval Máša, „je to, že ty peníze sem chodily v tajné schránce v kamionu. U pumpy v Hodoníně si je někdo vyzvedával. Možná i někde jinde. Prostě odšrouboval tři šroubky, sebral peníze, přišrouboval tabulku zpět a zmizel. Všecko pohodlně v době, kdy šofér pil s pumpařkou kávu. Jestli to všecko dobře dopadne, tak do pátku to budeš mít tohle všecko i s pentlema na stole. Ti dva z Prahy shánějí další informace u nich, já si je seženu tady u nás. A jestli to bude pasovat do sebe, tak to možná uzavřem.“

„Tak se odeber do té tvé kukaně na půdě a všecko pěkně sepiš. A ráno to chci mít tady. Ať se můžu před panstvem ukázat.“

„Je ale neděle,“ huhlal Máša.

„A zejtra pondělí. Jsme sice kámoši, ale já jsem šéf! Takže z vás všech trpím nejvíc.“

Potáhl z dýmky, vytáhl ze zásuvky láhev koňaku a skleničku a nalil si.

„Jo, a co ta tvoje kovbojská operace?“

„S ohledem na tvůj možný infarkt o ní zatím pomlčme,“ šklebil se Máša. „Jenom snad tolik, že se setkala s úspěchem. Možná si v denním tisku přečteš, jak kdesi u Plzně vybouchla banda vařičů drog a padělatelů dokumentů. Detaily až později.“

„Já ten infarkt asi dostanu,“ přejel si Nekula rukou po čele. „Tak ty už řádíš až u Plzně! Já tě znova varuju, Juro! Jestli někdy něco praskne, tak se na ten průser netěš! Budeš rád, když tě nezavřou. Ale od policie poletíš velkým obloukem! Víš, kolik lidí si na tom dá záležet?“

„Přece víš, že na těchhle lidech nikdy nezáleželo mně. A víš, že jsou věci, které se prostě musejí udělat rychle, nebo se nakonec neudělají vůbec. Moje vina není, že když si dneska někdo z nás prdne, tak to zítra ví celá galérka. Já jsem k nám ten póvl nepřitáhl. A že mně zavřít nemůžou, to víme oba. Od toho jsme oba právníci. Nejvýš mne vyhodí. Nebo to spíš zase zkusí. Na rovinu řečeno, s těma penězi, co dneska mám, by to ti páni měli sakra těžký. To je na nich to krásný. Zvlášť dneska, kdy je za peníze k mání skoro každej.“

„Nic si nemaluj. Dneska jsou lidi, pro které jsou ty tvoje peníze almužna. Když budeš moc blbnout, tak taky můžeš někde totálně opilej spadnout z mostu.“

„To je osud, říkávala moje babička Pepička. Takže jdu psát. A budu pilně přemýšlet.“

Nekula se na Mášu podezřívavě podíval.

„Neboj se. Od teďka všecko jen přísně legálně.“