„Tak kdepak ho máme?,“ vpadl Sojka do kanceláře jako velká voda. „Na letišti.“ Špaček sundal nohy se stolu a hodil spis, ve kterém si právě četl, na stůl. „Honza pro něj jel.“ „Tak Čokl se nám chtěl toulat,“ zasmál se Sojka a otevřel dveře do své kanceláře. „Račte, pánové,“ zval Mášu a kapitána Čecha dovnitř. „Ale kdepak, právě naopak,“ Špaček vstal a se založenýma rukama se opřel o zárubeň dveří, „právě se nám vrátil domů z Bulharska.“
„Co?“
„Poslušně hlásím, že ano! Čokl byl na sedmidenním leteckém zájezdě u moře. Právě se vrátil, tak ho na letišti zhaftli.“
„Ježišmarjá, a kdo ho pustil ven?,“ chytil se Sojka za hlavu. „A vlastně, co se divím. Máme demokracii, svoje si odseděl, takže, než ho zase zavřem, je řádným občanem s právem válet se třeba i u moře.“
Nikdo to nekomentoval, všichni souhlasili.
„A co na něj tedy vlastně máme?,“ zeptal se Máša.
Špaček se zády odrazil od zárubě a posadil se k ostatním ke stolu. „Určitě to bylo tak, jak jsme si to už poskládali dohromady. S maličkým upřesněním. Ta olomoucká děvečka mu nemusela dávat žádná znamení, že se na ni kamera zaměřila. My jsme si to tam s Čížkem všecko podrobně prohlídli a představte si, že když se postavíte v tom domě tak půl metru dovnitř do chodby, v protějším domě v jednom okně v prvním patře je na skle nádherně celou kameru vidět. Takže Čokl se vzadu v chodbě za dveřmi ke sklepu převlékl do sportovního, pak si u dveří možná minutku počkal až se mu kamera nad hlavou otočí a šel do práce.“
„Fajn. Ale kudy přišel a kudy odešel? Bez toho je to všecko na vodě,“ zeptal se Máša.
„Představ si, že tady Špaček s Čížkem na to přišli. Mají to u mě k dobru,“ zakřenil se Sojka na Špačka. „Ukaž nám to!“
Všichni přešli do vedlejší místnosti, Špaček vybral jednu z kazet a zasunul ji do přehrávače. Spustil přístroj a chvíli si hrál s knoflíky.
„Tady je. Ten fešák v dlouhém kabátě s širákem na hlavě. Přesně v devět hodin osmnáct minut vchází do domu. A tady,“ Špaček posunul pásku v přehrávači, „v devět dvacet osm zase odchází.“ Špaček přehrávač zastavil a vítězoslavně se na židli otočil k ostatním.
„No,“ protáhl Čech uvážlivě, „jenže na tohle jej nechytíte. Všimněte si, že mu není ani na okamžik vidět do obličeje. S tímhle vás prokurátor vyhodí. A jestli právník toho Čokla není úplný blbec, tak se vám vysměje.“
„To máš pravdu,“ řekl Sojka. „Ale doufám, že se shodneme, že takhle to jistotně bylo. A když to Čoklovi všecko pěkně jasně ukážeme, tak by byl blbec on, aby to nepoložil. Vsadím se, že když se u něj doma trochu porozhlídnem, tak tam ten kabát a klobouk někde najdeme. A v nejhorším na něj uděláme trochu bububu, no!“
„K čemuž vám přeji hodně štěstí, zdraví a božího požehnání,“ řekl kapitán Čech. „Já si skočím za roh na gáblík.“
„No tak tě vítáme doma, Čokl!“ Kapitán Sojka zářil jak slunko za oknem. “Ani ses tam moc neopálil,“ postavil jednu z židlí doprostřed místnosti. „Posaď se u nás, jako ve svým! … Sundej mu klepeta,“ kývl na Čížka.
Čokl si mlčky chvíli třel zápěstí, pak si povytáhl manžety bílé košile z rukávů béžového obleku, poněkud pomačkaného cestováním.
„Žádám, abyste se ke mně chovali zdvořile!,“ řekl pak a strčil si pravou ruku do kapsy, aby své žádosti dodal důraz. „Svoje jsem si odseděl. Takže jsem pro Vás už zase Pan Maršálek. S velkým pé a velkým em. Čokl mi smí říkat nejvýš tady pan Máša, protože ten mne zná odmalička.“
„Ovšem já se s tím, na rozdíl od tebe, nikde nechlubím,“ řekl Máša suše. „Sedni si a nedělej tady haura.“
Pan Maršálek se uraženě posadil, povytáhl si nažehlené nohavice, elegantně si přehodil nohu přes nohu a zkřížil ruce na koleně.
„Vůbec nechápu, proč jsem tady. Svoje jsem si odseděl a můj právník je pan doktor Vyškovský, který vám v nejbližší době pořádně zatopí. V demokratickém státě totiž už nelze zhaftnout nevinného člověka jen tak na ulici, jak tomu bylo za minulého režimu. Zdá se, že zpráva o změně poměrů k policii ještě nepronikla.“ Ukončil přednášku a upravil si starostlivě kapesníček v náprsní kapse.
„Nevím, proč se tak durdíte, pane Maršálku,“ ohradil se upjatě Sojka.
„My jsme vás vůbec nezhaftli, jak jste se ráčil vyjádřit, my si s vámi prostě chceme jen přátelsky popovídat. Já jsem kapitán Sojka a tady to je podporučík Špaček a tamten pán je podporučík Čížek. My se totiž domníváme, že byste nám mohl poskytnout několik informací k případu, který se vás ovšem, jak vy nám jistě později vysvětlíte, nikterak netýká. Ten se totiž týká jisté slečny Evy Janákové, kterou, jak jistě správně předpokládám, vy vůbec neznáte.“
Čokl si zkontroloval, jestli uzel jeho hedvábné kravaty je na správném místě. „To předpokládáte zcela chybně, pane kapitáne. Ovšem, pakliže máte na mysli tu Evu z Olomouce,“ řekl upjatě.
Sojku to nijak nepřekvapilo. Jen Čížek se s údivem podíval na Špačka. Ten mlčky pokrčil rameny.
Všichni mlčeli. Sojka uvažoval nad další otázkou a Čokl, s rukama v kapsách, se zalíbením pozoroval svoji naleštěnou botu. Máša za jeho zády seděl na hraně stolu, jednu nohu opřenou o zem a jakoby nezúčastněně si prohlížel nehty na rukou. Usoudil, že potřebují manikúru.
„Takže vy ji znáte, slečnu Evu Janákovou z Olomouce,“ přejel si Sojka zamyšleně dlaní po vyholené tváři. „A znáte ji dobře?“
„Jestli myslíte intimně,“ zvedl Čokl oči, „tak to nikoliv. Viděl jsem ji pouze dvakrát.“
„A teď si představte, že tahle slečna, která vás, jak sám říkáte, nijak blíž nezná, nám tvrdila, že vy jste si ji zaplatil, aby před pár dny dělala tady v Brně na České ulici manekýnu. Chápete to? Úplně cizí ženská a vykládá o vás takové nesmysly. Dokonce do protokolu.“
Čokl pokrčil rameny a ušklíbl se koutky úst. „Jestli tam uvedla jenom tohle, tak řekla úplnou pravdu. Ještě mohla přidat, že jsem jí za to zaplatil šest tisíc korun,“ prohlížel si dál špičky svých bot.
Špačka zřejmě Čoklův klid přestával bavit. Začal nervózně potichu bubnovat špičkami prstů na složku dokumentů, která mu ležela pod rukou. Sojka si všiml, jak mu na krku začínají nabíhat žíly a když k němu Špaček konečně zvedl oči, zakýval hlavou a rukou mu naznačil, aby se do ničeho nemíchal. Špaček pokrčil rameny, otočil se ke stolu zády k ostatním, a začal naštvaně listovat ve spise.
„Šest tisíc je dost peněz, ne?“
„Jak pro koho,“ ušklíbl se Čokl.
„Kdo nosí obleky s nášivkou firmy Boss, ten si to totiž může dovolit!“ Máša se naklonil a promnul prubířsky v ruce rukáv Čoklova obleku. „Jenže kdo dává šest tisíc slečnám, tomu pak už nezbývá na vhodné botky,“ dodal.
Čokl se na židli pootočil k Mášovi. „Pane majore, vy jste zřejmě v oblékání zaspal dobu. K obleku dnes elegantní kovbojské boty prostě patří. A tyhle jsou navíc ručně šité. Direktní import z Ameriky. Ujistili mne, že toto je jediný pár v celé republice.“ Čokl se k nim vrátil očima a zálibně zakýval špičkami. „A ty spony jsou z čistého stříbra!“ dodal, aby se snad někdo mylně nedomníval, ten orel s rozepjatými křídly je jen z nerezu.
Všichni se na Čoklovy boty překvapeně zahleděli. Doposud jim nikdo z nich nevěnoval příliš pozornosti.
„Jediné v republice?,“ zeptal se nedůvěřivě Čížek. „Můžu si šáhnout?“
Čokl se na židli napřímil a položil si lýtko na stehno druhé nohy.
Čížek prsty přejel po jemně vypracované kůži a podrobně si prohlédl stříbrnou sponu a ornamenty na nártu.
„Fakt pěkný. Ty musely stát majlant.“ Narovnal se a vrazil ruce do kapes. Naklonil se k Čoklovi a vyštěkl mu do obličeje: „Kdes na ně, sakra, vzal? A nekecej, že sis na ně našetřil v lochu!“
„To nikoliv, pane…éé…podporučík, že?,“ šklebil se mu Čokl přímo do tváře. „Já jsem si na ně totiž vyhrál v kasinu. V „šemán de fér,“ jistě račte znát. Shrábl jsem tam balík.“
„To ti máme věřit, ty drbane!?“
Špaček u okna vyletěl, převrácená židle se zastavila až o radiátor ústředního topení a hnal se po Čoklovi.
Sojka jej nataženou rukou zadržel.
„No tak, měj rozum! Pan Maršálek měl prostě štěstí. Znáš to přece: Když je štěstí unavený, sedne i na vola.“
Poněkud vylekaný Čokl se uklidnil a vrátil ruce do kapes. Začal uvažovat, jestli by ze Sojkovy poznámky pan doktor Vyškovský případně dokázal umotat žalobu za urážku na cti.
Špaček s bouchnutím postavil židli zpět ke stolu a teď s rukama za zády hleděl zamračeně z okna.
Sojka už v sobě také dusil vztek. Tenhle drban si tady z nich všech dělá legraci a Sojka věděl, že v kasinech sice vedou povinně evidenci hostí, takže si může ověřit jestli tam Čokl opravdu byl, ale už nikdo mu oficiálně nepotvrdí, jestli a kolik tam Čokl opravdu vyhrál.
Uvažoval, jestli má smysl za dané situace ve výslechu pokračovat a dávat Čoklovi informace, se kterými ten pak ještě za tepla poběží s křikem a pláčem za panem doktorem Vyškovským.
Bezradně se podíval na Mášu. A naštval se ještě víc, když se Máša na něj zašklebil a za Čoklovými zády mu strouhal mrkvičku.
Sojkovi zrudly uši a Máša pochopil, že to přehnal. Zvážněl, zakýval na Sojku prstem a otevřel dveře. Zastavili se až u otevřeného okna za šachtou výtahu.
Já toho hajzla roztrhnu!,“ bouchl Sojka pěstí do parapetu.
„Klídek, zatím prostě vede na body. Čech ti to přece říkal, že s tím, co na něj máme, to nevyhrajem. Já ti nemůžu nic nařizovat, ale radím ti dobře: pusť ho. Už mu nic víc neříkej, na nic se ho neptej a vyhoď ho. Ať se zatím smaží ve vlastní šťávě. Ať si láme hlavu, co všecko ještě víme.“
„Pustit ho? Ani mne nenapadne! Teď na něj vlítnu s bandurskou, vysvětlím mu, co na něj už máme a budeš vidět, jak začne zpívat! A uděláme mu domovní prohlídku! To by bylo, aby se něco nenašlo. Protože si myslí kdovíjak není chytrej, tak určitě někde na něco zapomněl. “
„Houby. To nikam nepovede, Jarku, pochop to, sakra! Snad si nemyslíš, že má ty šmuky doma? Pusť ho a nech ho hlídat.“
Sojka zarputile hleděl z okna. „Tak jo. Asi máš pravdu.“ Píchl prstem Mášovi do prsou: „Ale čtyřiadvacet hodin ho tady můžem držet. A ty si tady odsedí! Já si na hlavu…“
Nedopověděl větu, protože v kanceláři ze které vyšli začal jakýsi povyk.
Máša otevřel dveře. „Co je to tady?,“ houkl.
Čokl skučel, choulil se na židli, skříženýma rukama si chránil hlavu a Špaček, v obličeji rudý jak krocan, se právě chystal Čokla znovu praštit po hlavě telefonním seznamem. Čížek se mu v tom snažil zabránit.
Když Máša se Sojkou vešli dovnitř, Špaček se otráveně otočil a hodil seznam do regálu.
„Chtěl utýct, tak jsem mu v tom musel zabránit.“
Když nebezpečí pominulo, začal se Čokl zase cítit na koni a úplně zapomněl na všechno to, co mu v kriminále jeho učitel pracně vtloukl do hlavy. Vyskočil ze židle a nataženou rukou ukázal na Špačka: „Teď je v prdeli! Za todle ho poseru! A vás všecky taky! Nikam sem nechtěl utýct! Chtěli jste ze mě vymlátit přiznání! Nic na mně nemáte, zacházíte se mnou jako s hadrem, protiprávně mě tady držíte, odmítáte mi zavolat právníka, zmlátíte mě málem do krve, to…to…,“ zakoktal se.
„Nehraj mi tady tyátr. Víš, že to nemám rád,“ řekl klidně Máša a narovnal Čoklovi uzel kravaty. „Nikdo ti nic neudělal a jsme tady čtyři na jednoho. Takže s tím nehne ani tvůj pan doktor Vyškovský.
K podání vysvětlení nepotřebuješ advokáta. A tady pan kapitán ti právě chtěl říct, že od tebe už nic dalšího nepotřebujeme, chtěli jsme ti poděkovat za pomoc a kdybys tady tak nevyváděl, tak už jsi mohl být dávno doma.“
Čokl na něj nedůvěřivě hleděl: „To jako že můžu jít?“
„No jistě. Já tě osobně doprovodím až ke vchodu. My si tady potrpíme na slušné móresy.“
„Vy se mne už na nic dalšího nechcete zeptat?,“ nemohl si to Čokl nahonem srovnat v hlavě.
„A na co? Víš snad něco, co bychom ještě měli vědět?“
„“Ne, to ne, pane majore, já jenom že ste mě kvůli takový pičovině zhaftli na letišti, s klepetama, před všema vostatníma lidma okolo, jako nějakýho grázla…,“ začal se Čokl znovu dostávat do ráže.
„Zmlkni a pojď!“ Máša jej chytil za rameno, podal mu jeho cestovní tašku a vystrčil jej před sebou do chodby.
