Máša přijel už před sedmou.
Se schodů jej s úšklebkem pozoroval kapitán Sojka, další ranní ptáče. „Taky nemůžeš dospat?“
„Co Čokl? Už ho máte?“
„Po tom se slehla zem, člověče. Vyhlásili jsme celostátní pátrání. A co vy včera?“
„V osm u mě. Ať to nemusím vykládat dvakrát. Začíná to být zajímavé.“ Výtah zastavil v prvním patře.
„Tak v osm,“ řekl Sojka a vystoupil.
Máša vyjel až nahoru, odemkl kancelář a otevřel okno, aby vyměnil zakouřený vzduch ze včerejška za čerstvý smrad spáleného benzinu z aut, která, jako včera, pomalu popojížděla po ulici pod okny. Byl pořád ještě veletrh a zácpy byly všude.
Natočil plnou konvici vody a dal ji vařit.
Vůně kávy z pěti šálků marně soupeřila s dýmem z Mášovy cigarety. Patera ze zdvořilosti neprotestoval, Sojka už si zvykl, Čechovi dým nevadil a Máša si první dnešní cigaretu labužnicky vychutnával. Poslouchal, co Skřivánek s Paterou včera zjistili. Pak Čech seznámil ostatní s tím, co zjistili oni.
Sojka se s rukama v kapsách kalhot houpal na židli. „Tak to jste se teda neflákali, pánové. Nekula by měl radost.“
„Nechť odpočívá na chatě v pokoji,“ řekl Máša. „Proberme si to jedno po druhém. Tak ten řidič. Kužma. Jel v tom, nebo ne?“
„Jo,“ řekl Skřivánek.
„Důvod!?, zeptal se Sojka.
„Jasnej. Jeho poslal šéf do Hodonína. On měl v autě tu tajnou schránku. Někde po cestě zastavil, vyndal bankovky a pak je cestou někomu předal. Nebo je dal někam, kde si je ten pan Někdo vyzvedl.“
„Souhlasíš s tím, Oto?,“ zeptal se Čech.
„Ne. Mně se to zdá moc složité,“ začal si Patera čistit brýle. „Proč potom to tankování v Hodoníně? A nač ta obálka?“
„Ta byla jen takový šmé na toho druhýho řidiče. Kdyby mu bylo divný, proč si Váňuška jezdí do Hodonína a on ne. A prověřil vůbec někdo, jestli ta obálka existuje?“
„Jo, existuje. Byla v mapě s doklady, co našli v kabině,“ řekl Máša.
„Poslyšte, my dva jsme si to už včera trochu probrali na hotelu a já vám teď řeknu, co si myslíme. A vy nám pak řeknete, co si o tom myslíte vy,“ řekl Čech, dýchl na brýle a začal je čistit.
Postavil prázdný šálek na stolek a začal s rukama v kapsách přecházet po místnosti.
„Za prvé: Ty dvě falešné tisícovky ten Váňa prokazatelně dostal. Jednu u pumpy, druhou od hospodského. Jestli vědomky nebo nevědomky, a kde k ní přišel ten putykář, to prozatím nechejme stranou.
Za druhé: Důkaz na to sice zatím nemáme, ale považujeme za jisté, že ty bankovky vezl přes hranici Váňa. A ani o tom možná nevěděl. Dělal jenom přesně to, co mu nařídil šéf. Šetřil přece na domek, chtěl se ženit. A šéf mu za to určitě pár dolárků přidával. A teď si to představujte: Zajel k pumpě do Hodonína, natankoval a náhodou dostal nazpět falešnou tisícovku, jako vždycky popojel na parkoviště za pumpou, vzal si mapu s doklady a s obálkou a pak čekal a pil s pumpařkou kafe. Nikdo se nepřihlásil, tak odjel.
A teď: Byl už večer, malý provoz, takže je jisté, že poslední, kdo tankoval před ním, byl ten Pražák. Ten, co prokazatelně zaplatil falešnou tisícovkou. A s autem se schoval někam za roh a čekal na Váňu. Hezky si počkal, až Váňa odejde od auta a penízky ze skrýše v nárazníku vybral. Měl na to času dost.“
„Takhle se nám to totiž zdá nejjednodušší. Všecky ostatní možnosti jsou moc komplikované.“
„Mně tam jenom chybí jak to, že mu další falešnou bankovku dal zrovna ten putykář v Čejči. Neříkejte mi, že to byla prostě jenom další náhoda. Já na náhody nevěřím.“
„Na to jsme taky nepřišli. Jedině že by mu ji v hospodě nechal ten Pražák. Ale to by musel být vůl, aby je rozdával tak blízko od sebe.“
„Já jsem dnes hned ráno volal do Prahy, aby nám tam naši o tom žigulíku a jeho majiteli zjistili co se dá. Měli by se ozvat,“ řekl Čech. „A pak si ho podáme. Že v tom jede, to je snad jasné.“
„Co když všecko zatluče? Že platil falešnou bankovkou? O tom vůbec nic neví. Že vybral tu schránku? Jakou? Kde? Kdy? Jestli byl tak blbej a nechal tam otisky prstů, tak zmizely při té bouračce. A v hospodě v Čejči nebyl. A odejde středem. A my budeme tam, kde jsme byli.“
V kanceláři zavládlo hrobové ticho.
„Poslouchejte, lidi, tohle všecko je ale postavený na vodě,“ řekl Sojka. „Kde berete tu jistotu, že ty falešný bankovky vůbec byly v tom kamionu?“
„My v to zatím jenom doufáme. Protože tam prokazatelně být mohly. A protože žádnou jinou a lepší stopu nemáme.“
„A přiznáváme, že to je stopa vachrlatá,“ dodal Patera. „Ale právě teď aspoň nějaká. Ta schránka pod značkou přece není pro nic za nic.“
Zazvonil telefon a Máša jej zvedl. „To je pro tebe,“ podal sluchátko Čechovi.
Ten chvíli poslouchal, pak začal soptit. „Tak to ti teda moc děkuju…Kam žes to poslal? Do spisovny?… No jo, no jo, jenže my jsme nechtěli, aby se v tom někdo další hrabal.“ Čech praštil sluchátkem, právě, když se ve dveřích objevila manipulantka ze spisovny.
„Prý je tu nějaký pan kapitán Čech. Tohle posílá nadrotmistr Čurda ze spisovny. Právě to přišlo z Prahy.“
Čech si od ní vzal několik listů papíru.
„Tak tohle je náš Pražák,“ ukázal všem faxový obrázek pána kolem padesátky, s knírkem, v proužkované košili s módním bílým límečkem, s kravatou a s brýlemi, které zřejmě taky nestály jen pár stovek. „Frajer. Určitě nosí bílé ponožky. Představuju vám, pánové, ze všech tří stran pana Martina Sýkoru, blablablablabla, bytem atakdále,“ četl z dalšího listu, „vzděláním pasák a valchař, toho času majitel reality v Praze 5, získané v restituci, provozovatel herny tamtéž. Mimo Žiguli červené barvy je na něj registrován ještě jeden Mercedes 600, poznávací značka ABH 07-07, a rekreační objekt v katastru obce Mariánské Lázně, osada Ovesné Kladruby, kdysi hájovna. Dosud netrestán, vyšetřován jednou, dvakrát, třikrát,…celkem pětkrát, nedostatek důkazů.“
Máša, který dosud celou dobu točil v křesle palci mlýnek, náhle ožil. „Hele, Pavle, seber tu fotku a zajeď za tou pumpařkou do Hodonína. Ať nám potvrdí, že to je on.“
„Jedu s tebou,“ řekl Patera.
Ještě než dozněly jejich kroky na schodech zazvonil telefon.
„Slyším,“ zvedl Máša sluchátko. „Co?! Fakt?! Už jsme tam..“ Položil sluchátko a sáhl po cigaretách. „Mají Čokla na řetěze.“
Sojka vyskočil se židle. „Jdeš s náma, Ivane?“
Zatímco Máša zamykal kancelář, přivolal Sojka výtah.
